Úterý 18. května 1880

Včera večer jsem škádlila Soutza kvůli jeho údajně tureckému původu, jeho nepříliš slavným předkům a hádce, kterou měl se svým strýcem milionářem, protože dvořil jeho služce… vtipkovala jsem způsobem hodným Berthe… Načež mi začal vyprávět o původu rodin, které tam vládly, a hlavně té své, vyptávala jsem se páté přes deváté, žertem, abych nedala najevo, že jsem zvědavá na to všechno se dovědět…
Teď jsem v rumunských dějinách dost zběhlá.
Teta seděla u mého psacího stolu, já na divanu a Soutzo vedle mě, mezi námi dvěma Coco. Soutzovo druhé jméno je Alexandre.
Ta důvěrnost bez vyústění mě téměř znepokojuje. A často si říkám: k čemu to?
Přednáška o valašských a moldavských dějinách trvala dost dlouho na to, aby mě docela příjemně uspala.
O půlnoci propustíme profesora, teta s ním vyjde a on se vrátí popřát mi dobrou noc; onehdy jsem mu výslovně zakázala líbat mi ruku, dnes večer jsem byla napůl spící, vzal mě za ruku; zavřela jsem oči a dělala mrtvou, ruku jsem měla úplně ochablou, podržel ji ve své se slovy nevím jakými… pak ji docela jemně pozvedl ke rtům a odešel, nechávaje ji klesnout zpět.
Několik lidí na večeři a večer u Bailleulové.
Do desíti mi Caillas dával lekci hry na citeru, potom jdeme k té bývalé nevěstě.
Audiffretovi odcházeli, právě když jsme přicházely, oblékaly se v ložnici otevřené pro tu příležitost.
Rouzat a Soutzo tam byli. Taková škoda! my odcházíme, vy přicházíte! My přicházíme a vy odcházíte, a tak dále. Výměna zdvořilostí, Soutza pozdravím teprve potom: neviděla jsem vás, pane, doprovázel Audiffretovy až do předsíně.
Pak se posadil vedle mě, ale jelikož jsem odvrátila hlavu, nepronesl žádné velké řeči, a tak jsem si šla sednout naproti a on se začal tvářit vlídně na ostatní dámy… Taková společnost! Židovka Meyerová s volem, ale krásná žena, stvoření, s nímž se člověk nemá ukazovat, žije prý s baronem de Vergnioles, svým zetěm. Baron a jeho mladá žena. Kanovnice de Juvisy a paní de Juvisy, blondýnka, štíhlá a milá, která zpívá jako kotě.
Jedna stará dáma, dva staří pánové; pan Verdier, tlustý jako slon, usiluje o ruku paní zámku. Slečna Tchernitsky, teta a já a jakási hraběnka de Laval, která dobře hraje na klavír. Ten tlustý nápadník zpívá!! Cerny zpívá!! Bailleulová má nepředstavitelnou toaletu, ze starého bíločerného tarlatánu, a živůtek, který se navzdory velkému břichu té krásky vpředu držel prázdný a strnulý… z takových večírků by se člověk rozplakal, nemluvě o tom, že jsem nespokojená s tím cosi-kdosi, velmi nespokojená. Odešly jsme s Cerny a on se ani nehnul… Je sice pravda, že jsem nebyla milá, ostatně ani on ne. Není to přesně žárlivost, ale konec konců se tomu podobá.
Kdyby žárlivost neexistovala, byla bych ji vynalezla.
Jakže, to je ten tvor, nad jehož osudem jsem se rozněžňovala. Hodný, oddaný, fuj! Člověk musí být věru opuštěn bohy i lidmi, aby mu takové zvíře působilo mrzutost… To všechno neskončí dobře, už se s vnitřním úsměvem smiřuji… Jsem tak zvyklá na ta nejhloupější protivenství, že mě nic nepřekvapí. Večer nejsem hluchá, to už je něco.