Sobota 15. května 1880

Jen několik lidí, Engelhardt, Iturbe (ten muž s 27 miliony a grimasou), Lahovari, Saint Amand, paní de Bailleul. Soutzo přichází na večeři a doprovází nás se Saint Amandem do cirkusu. Jsem hezká, Soutzo vedle mě skoro nemluví a myslí na měsíc.
Před cirkusem jsem mu udělala kázání o tom, jak nedůstojné by pro Soutza bylo přijmout službu v Rumunsku u cizího knížete, jako je ten, co tam vládne.
A on je pobouřen. Jakže, copak to nejsem já, kdo ho ustavičnými posměšky pohání, aby přijal místo tajemníka nebo atašé vyslanectví? Copak jsem mu to nebyla já, kdo před dvěma měsíci řekl, že chybuje, když to odmítá!
Tehdy jsem se vám vysmívala, řekla jsem to ironicky, jestli nic nepostřehnete, tím hůř. Nikdy se neví, jste-li upřímná, nebo žertujete! Jak slušivé pro Soutza být atašé rumunského vyslanectví. Ach! fuj, už vás nebudu přijímat.
Bylo to před paní de Bailleul, myslela jsem, že jsem ho urazila, a když jsem se na okamžik octla s ním sama, zeptala jsem se ho na to jako hodná holčička. Ale ne! vůbec ne! Nemohla jsem si vzít ruku zpět. Takže to nemám přijmout, řekněte?
– Ne.
Dobrá, nepřijmu to, a políbil mi ruku.
U východu z cirkusu Gaviniovi a Abattucci… Saint Amand a Soutzo nás doprovázejí až domů, zavěsila jsem se do Saint Amanda, který mi recitoval verše.
Pokračuji ve své malé historce o pánovi se 130 000 franky renty a teta tomu věří. Soutzo mu říká „to špinavé individuum“.
Je to rozhodnuto?
Co je vám po tom?
Trochu by mě to zarmoutilo…
Když je to „trochu“, člověk se to neodváží říct.
Tak tedy hodně by mě to zarmoutilo.
Co je mně po vašem zármutku?
Postavila jsem se proti vyslanectví prostě proto, že bych nechtěla, aby ten hodný chlapec odjel.