Pátek 14. května 1880

Tony dnes ráno přišel do ateliéru a řekl mi, že je to mimořádně podobné, velmi dobré a že to jde dobře. Julian taky! Maluji portrét jedné spolužačky.
Procházka v lesíku s Adeline.
V sedm Soutzo až do půl jedenácté… Inu, ani nevím, co říct… teta tam zůstala celý večer a to mě nebavilo. Dělali jsme latinské překlady.
Ten chlapec má v sobě cosi z lidí mého kraje, blíží se jim, a já pro něj nejsem „cizinka“. U večeře jsem si vymyslela historku, jíž se i sama teta nechala tak vtáhnout, že měla za to, že uhodla jméno hrdiny.
Mluvila jsem o 200 000 francích renty, o mladém muži zamilovaném do mě, podivujíc se nad vzácností francouzské lásky k cizí dívce. Slavné, pařížské jméno, 200 000 franků renty.
Nabízejí mi ho. Směji se tomu a mluví se, jako by Soutzo neexistoval. Načež mi on jako by odpověděl, když řekne, že pravděpodobně odjede do Bruselu jako tajemník vyslanectví.
Jak vznešené, copak člověk slouží své vládě, když se jmenuje jako vy!
Mou historkou jako by vychladl a já jeho odjezdem. A nikdy jsem k němu nebyla líp naladěná. Ale konečně… takhle skončit, to přece není možné… Tolik jsem se přede všemi nadsadila, že jsem nucena udělat skvělou partii. Adeline si myslí, že ten chlapec má všechno, co je třeba…? Velké jméno, ano; vždyť jeho děd vládl Rumunsku.
Dobře vychovaný, vzdělaný? Ano. Inteligentní? ano, dost. Vzhled? není zlý, ba dobrý. Střední postava, děsivé svaly, soudě podle toho, co je vidět, a podle jeho stavby vůbec. Musí být silný jako dva Turci. Široká čelist, dost široké nozdry a cosi… zploštělého v nose (který je pravidelný a hezký), co dává jeho fyziognomii jakýsi nádech odtamtud, bulharský, turecký, co já vím. Velmi černé vlasy, ústa, která ladí s nosem a čelistmi. Ale velmi krásné oči, jež mají díky své krátkozrakosti znepokojivou mlhavost, a díky té krátkozrakosti také ty oči zakryté skřipcem asi nemnoho lidí poblázní. Velmi bledá a matná pleť. Trochu mi připomíná slavného Fiouloulou, který měl v sobě cosi sfingovitého. Ale hlavním tělesným rysem toho muže jsou ony podivuhodné svaly, které mi připomínají Bagatelle (toho buldoka), jenž jediným pohlazením tlapou dokáže porazit šestileté dítě, a když je velmi spokojený, snadno porazí i muže; to zvíře přejel break přes hřbet i tlapy, a ono se z toho zotavilo. Co se povahy týče, myslím, že je to velmi hodný chlapec, výborného srdce a velmi vnímavý, často ho přimějí zardít se, je sice pravda, že prý ho otupuji… Mám chuť jít na ples, abych se s ním prošla a zatančila si… a pak… mám chuť jít na ples.
Tedy povahou je to nejlepší syn na světě, a důkazem je, že se prosadil, vplížil se sem do důvěrného kruhu, aniž by někomu překážel… co kdybych si ho vzala? Kolik má? Snad 20 000 franků ročně, a pak je tu 20 000 franků matčiny renty, na něž se nesmí sáhnout.
Knížna je šílená a bydlí ve venkovské vile, kde ji hlídají. Myslím, že bude mít alespoň 40 000 franků ročně. Já budu mít, až se vdám, alespoň 50 000.
S tím se natrvalo žít nedá. A pak, je dostatečně spřízněn, a s kým? Jsem, byla jsem a budu velmi napadána, potřebuji pevné opory. Inu, je to bláznivé, ale kde budu mluvit o bláznivých věcech bez přetvářky, ne-li tady? Co si pomyslel, když odtud odešel?
Je zřejmé, že se svým jměním vždycky seženu titul i 20 000 franků renty i příbuzenstvo a kdovíco ještě.
Považte, 50 000 franků hned a dvojnásobek potom. Ano, ale jaký bude ten muž? Vévoda de Rivoli, který má 40 000 a jehož nejstarší syn dostane 20 000 ze svěřenství knížete d’Essling, nejstarší bratr, který se nikdy neožení, vévoda de Rivoli, Masséna, je za 50 000 franků a dvojnásobek potom, ale je mu sedmačtyřicet, je malý a Soutzo právem říká, že má neřest vepsanou do rysů. A pak chce ženu, která nebude chodit do společnosti, jistě bude tyran; ruské kněžny ho znechutily vším, co by se snad dalo nazvat liberalismem u žen. Navíc podvedl tolik manželů, že se vždycky bude bát, aby ho jeho žena nepodvedla… Ale je to Masséna, vévoda de Rivoli, a bude kníže d’Essling. Adeline říká, že kdyby měla jedinou dceru, dala by mu ji jako tomu nejpoctivějšímu a nejpřímějšímu srdci, byť sobeckému a filozofickému.
A Rivoli mi, ani nevím proč, není odporný, kdežto ostatní lovci věna se mi protiví. Soutzo je kamarád, patří k rodině, nebojím se ho. Žiji-li tak, jak žiji, nikdy nic nenajdu. Nikdo mě nevidí, a pak ta malba, chápete, potřebuji pohodlného manžela, který mě nedonutí ji opustit. Titulovaný Francouz, vezme-li si mě, bude to proto, aby žil podle svého… ne, to je hrůza. K jakým závěrům dospívá ta zpráva? A k tomu přidejte, že je mi jedenadvacet, a třebaže jsou ženy v tom živočišném tisíckrát méně než muži, přece jen v tom trochu jsou, a je velmi zajímavé, přiznejte to, zvědět, co to je být milována… Obávám se, že jsem mluvila syrově, ale nehledejte v těch slovech nic hrubého.
Měla jsem za to, že to musím říct, neboť myslím, že tyhle věci mají co dělat s rozhodnutími mladých dívek… Není-liž pravda? A pak, víte, píšu ze dne na den a dojem z včerejška se nazítří smaže.
Jen mám za to, že ten Soutzo udělal velké pokroky.