Neděle 16. května 1880

Šla jsem na Salon sama, časně, byli tam jen lidé, co mají kartu. Dobře jsem si prohlédla Johanku z Arku a obzvlášť Morotova Milosrdného Samaritána.
Sedla jsem si naproti Morotovi s kukátkem a studovala jej, je to obraz, který mi udělal nejúplnější radost, co existuji.
Nic nedrhne, všechno je prosté, pravdivé, dobré. Všechno je uděláno podle přírody a v ničem nepřipomíná ty příšerné akademické, ustálené krásy Lefèvrů. Je rozkoš se na to dívat, i hlava osla je dobrá, krajina, plášť, nehty na nohou. Je to šťastné, je to správné, je to dobré.
Johanka z Arku má vznešenou hlavu, ale krajina je žalostná, čím déle se na ni díváte, tím víc to bolí.
Ta dvě plátna jsou ve dvou sousedních sálech, chodila jsem od jednoho k druhému. Kukala jsem si Morota a myslela na toho hodného Soutza, když tu prošel přede mnou, aniž mě viděl, a cestou ven jsem ho zahlédla, jak ze zahrady ukazuje můj obraz jakémusi tvoru, který měl vzezření novináře.
Vycházíme s Adeline a pak jdeme navštívit tu ubohou Odette, která je velká jako dům, manžel si právě zlomil nohu a včera v bytě vypukl požár.
Samá neštěstí najednou.
Adeline si myslí, že mám dobré srdce… A ten Arlekýn od Saint Marceaux! Když se loni Salon zavřel, myslela jsem si, že mi čestná medaile stoupla do hlavy, neboť to dílo už tu nebylo, aby mě uklidnilo; po půl roce jsem byla přesvědčena, že jsem Saint Marceaux přehnala, ale tenhle Arlekýn mi znovu otevírá oči. První den jsem tam zůstala stát jako přikovaná, nedovedouc si představit, čí to jen může být. Tak nevděčná věc, ale kolik talentu, je to víc než talent. Je to opravdový umělec, a proto se o něm tolik nemluví jako o jiných — továrnících na sochy, jsou to všechno jen továrníci vedle Saint Marceaux…
Mouzayovi na večeři.