Sobota 8. května 1880

Když se mluví potichu, neslyším!!! Dnes ráno se mě Tony zeptal, jestli jsem viděla nějaké Perugina, a já jsem řekla ne, aniž jsem rozuměla.
A když mi to potom přišli říct, vykroutila jsem se z toho, špatně vykroutila, slovy, že jsem vskutku žádného nikdy neviděla a že ostatně je lepší přiznat svou nevědomost.
Ostatně Tony byl s mou hlavou velmi spokojen. Maluji Thellinge a model nechávám stranou. Breslau si mě nechala požádat o dovolení malovat mého modela, velkoryse jsem svolila a celému ateliéru, který je ve střehu, předvádíme dojemnou podívanou na naše dvě přátelství bok po boku. Jsou opravdu jako děti; já se tomu všemu vysmívám.
Tony řekl, že je to velmi dobře načaté a že stačí pokračovat. Vypadá to, jako bychom s Breslau soutěžily, a přinejmenším doposud jsem ji porazila (vrátíme se k tomu příští týden, až to uschne). Baví to celý krám a všichni mi chtějí pózovat.
Tu dobrou Breslau dopaluji tím, že na svůj obraz mám kupce za 1 500 franků a že visím v obvodové galerii: je to smutné, říkám, ale spravedlivé, moje malba není nijak slavná, přiznávám to tím ochotněji, že je to docela přirozené — dva roky práce, první výstava a patnáct dní na provedení… Ostatně správa byla poměrně spravedlivá, do té proslulé galerie pověsili jen ty nejhorší věci, není tam jediné čisté plátno…