Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 7. května 1880

Stará Gaviniová přišla i dnes říct mámě, že se příliš unavuji. Je to pravda, ale není to malbou; abych nebyla unavená, stačilo by jít spát v deset, v jedenáct, jenže já bdím do jedné a budím se v sedm. Včera za to mohl ten hlupák Soutzo. Psala jsem, on se přišel ospravedlnit, pak šel hrát karty s tetou, a tak jsem to byla já, kdo na něj chtěl počkat, abych slyšela nějaké hloupé slovo zavánějící láskou. Vrátil se mi popřát dobrou noc o půl dvanácté a já jsem ho dál škádlila, že jsem ošklivá, viďte, ale vy, vy jste hnusný tvor. Tehdy jsem byla unavená a povolná, popřál mi dobrou noc dvacetkrát a dvacetkrát jsem mu řekla – jděte už, a dvacetkrát mě znovu vzal za ruku, a já jsem nechtěla a on ji chtěl políbit a já jsem se smála a nakonec – Tak dobře, dělejte si, je mi to jedno, řekla jsem.
Políbil mi ruku dvakrát, a hleďme, právě přichází, ale je tady a baví se s Dinou na divanu. Tedy políbil mi ruku a s bolestí přiznávám, že mi to udělalo radost — ne kvůli tomu předmětu, ale vložil do toho… spoustu věcí, a člověk je přece jen žena. Dnes ráno jsem ten polibek na ruce ještě cítila, neboť to nebyl onen sprostý zdvořilostní polibek. Ó, ty mladé dívky! A pak ten nápad! Dnes ráno cestou do ateliéru čtu v novinách, že včera byl ples u paní Turrové. Audiffretovi tam chodí. A tak, jen tak hloupě, takové hloupé hnutí žárlivosti, které mě zarmoutilo na hodinu od osmi do devíti. Věřili byste mi? Myslíte, že jsem zamilovaná do toho chlapce s širokými nozdrami? Nejsem, viďte, inu, a aféra s Antonellim nebyla nic jiného. Drásala jsem se ze všech sil, abych se zamilovala, a s pomocí kardinálů a papeže… jsem se rozohnila, ale láskou! Ach! fuj.
Inu, jelikož mi není sedmnáct a jsem méně hloupá, nic si nevymýšlím a věc zůstává normální, totiž že je tu mladý muž zamilovaný do mě a že mě to těší. Toť vše. Když pomyslím, že v Římě jsem zůstávala do tří do rána a ptala se sama sebe: miluji ho, nebo nemiluji?
Bylo mi zima z toho dlouhého strnulého sezení, a tu přišla nuda a bosé nohy ve studených pantoflích mi působily jistý pocit smutku; tehdy jsem si dokonce říkala, že kdykoli je mi zima, zdá se mi, že ho miluji. Bylo to dost dětinské! Bylo tu poblouznění Lardereiem a byl tu cit, snad je tu ještě cit k jistému bonapartistickému poslanci…
Polibek na ruku se mi nelíbil hlavně proto, že mi udělal radost; nesmí se být… ženou až do té míry, a tak si dovoluji tvářit se na něj chladně, ale je to tak hodný chlapec, tak prostý, že bych byla hloupá, kdybych hrála jakoukoli komedii. Nestojí to za to, lépe je nakládat s ním jako s Alexisem, Bojidarem. To také dělám. Dina, on a já jsme zůstali do jedenácti. Dina poslouchala a Soutzo a já jsme četli verše a dělali latinské překlady. Jsem celá udivená, když vidím, že ten chlapec je velmi zdatný, přinejmenším znatelně zdatnější než já; mnoho jsem zapomněla a on si velmi dobře pamatuje svou maturitu z věd i z humanitních oborů. Nikdy jsem si nemyslela, že je takhle vzdělaný. To koukáte! Chtěla bych z něj udělat přítele… ne, na to se mi nelíbí dost, ale důvěrně známého lhostejného… Zvykl mě na svou přítomnost a včera jsem byla překvapena, když jsem k večeru pocítila potřebu ho vidět.