Pátek 30. dubna 1880

Moje malá Američanka, která se jmenuje Alice Brisbane, přichází v deset a jdeme spolu. Stojím o to, jít skoro sama, abych nejdřív viděla, kam můj obraz pověsili. Ale moje drahá rodina mi hned na úvod musí vyvést nějakou špinavost: žádám pět franků, pošlou mi čtyři. Pošlu tedy Rosalii vyžádat dvacet franků. Jenže bojí se mi je svěřit, a tak pošlou Rosalii, aby je tajně rozměnila u hokynáře. Víte, nic si nevymýšlím, je to čirá pravda. Jdu tedy na Salon celá vyděšená a představuji si ty nejhorší věci, aby se nestaly. A skutečně, nic z toho, co jsem čekala: můj obraz ještě nevisí, sotva ho kolem poledne najdu mezi tisícem jiných pláten, dosud nepověšených, ale najdu ho ve vnější galerii, kde jsem už byla pohoršena tím, že tam pověsili Breslau.
A skutečně, můžete vidět, jak Wolff o té galerii píše, a přitom tam jsou díla Renoirova a dalších známých. Amélie vystavuje velký a krásný portrét Léona Saye. Vůbec není špatný, velmi smělý, působivý, velmi svěží. Ale ruce vypadají, jako by je udělal starý Robert-Fleury. Bůh mi tu domněnku odpusť, není-li pravdivá. Faktem je, že Léon Say pózoval jen pro hlavu, takže bylo snadné nechat si od toho starce s rukama pomoci.
Portrét je velmi dobře umístěn a dělá dobrý dojem.
Pokud jde o Breslau, umístěnou jako já v galerii a v úrovni očí jako já, vytvořila věru špatný kus malby, nebo přinejmenším něco tak nepříjemného na pohled, jak jen to jde. Je to portrét monsignora Viarda. Myslím, že ji zahubila přílišná snaha o jemnost tónů: všechno je šedivé, pozadí představující šedavé dřevěné panely, výzdoba kaple, modlitebny, křeslo, všechno je špinavé, i hlava je velmi špinavá.
Ale takových hlav je víc, s jiným uspořádáním by se z toho dalo něco vytěžit. Teď je tu dobrá kresba a v rukou jistá šíře rukopisu, o ostatních žačkách nestojí za to mluvit…
Co se Bastiena-Lepage týče, na první pohled to zarazí jako něco prázdného — účinek plenéru.
Johanka z Arku, ta pravá, venkovská dívka opírající se o jabloň, levou rukou drží větev stromu, a ta ruka je dokonalá, stejně jako paže; pravá paže visí podél těla, je to obdivuhodný kus.
Hlava zvrácená dozadu, krk napjatý a oči, které se nedívají na nic, jasné, podivuhodné oči — ta hlava působí mimořádným dojmem.
Je to venkovanka, dcera polí, ohromená, trpící svým viděním.
Ovocná zahrada obklopující dům úplně vzadu je dost věrná přírodě, ale je tam… zkrátka je dost věrná, ne tak docela dost, zdá se, jako by vystupovala dopředu, a škodí postavě. Postava je vznešená a vyvolala ve mně tak silné dojetí, že se při psaní zdržuji pláče.
Tonyho strop je velmi půvabný a líbí se mi.
To je pro mě to hlavní, tak, a teď k tomu! Po obědě jsme měly — aspoň jsem si to myslela — jít všechny pospolu. Ale ne, teta šla do kostela a máma tam chtěla jít také, a teprve když vidí, jak jsem udivená a uražená, rozhodne se přijít, a to velmi nerada. Nevím, jestli je tak rozzuřuje moje skromné umístění, ale na tom nezáleží, to není důvod, a je věru těžké mít takovou rodinu. Konečně, zahanbena svou lhostejností nebo nevím jak to nazvat, jde tam ta vznešená matka, a my tři, já, ona a Dina, nejdřív potkáme celý ateliér a pak známé, pak Juliana. Malé Audiffretovy se k nám vrhnou, milé a vlídné, a ptají se po mém obrazu, dosud nepověšeném. Soutzo, Bojidar, jehož zdravím jako dodavatele.
Bereme Juliana s sebou a mluví se o tom, že obraz přemístíme; dá pro někoho lísteček; doprovázíme ho až k burze, jelikož musíme zajít k Savarrovi. Máma s ním mluví o tom, že by ho oženila s Amélií, smějeme se tomu.
Musím přiznat, že mě mrzí chlad mé drahé rodiny, kterou ze srdce nenávidím.
Co naděláte? S Julianovým lístečkem velmi spěchám na večeři a všechny popoháním, ale jen co večeře skončí, moje drahá matka se mě ptá, jestli chci jít na Salon, protože ona potřebuje jít do kostela. Zůstala jsem jako opařená. Není to dost povedené?
[Na okraji: Poznámka paní Bashkirtseffové
Není to pravda, svou rodinu zbožňovala, ale v okamžicích roztrpčení člověk říká, co si nemyslí, to je lidské.]
A tak tam nejdu, načež mě pochopitelně přicházejí prosit, abych šla, a Dina mi přijde říct, že jsem pěkně hloupá, když dělám rozmary, a tak dále.
[Napříč stránkou: Jdou tam beze mě, aby vyřídily moje záležitosti.] Ne, jak mě dnes jen sužují! A cestou na Salon mi máma klade ty nejnesmyslnější otázky. Jestli jsem svůj obraz nalakovala?
Ale ještě ne.
Třeba ti někdo, třeba ti někdo schválně poradil, ať ho nelakuješ, aby byl ošklivější.
Ach! kdyby Breslau nehledala v jednoduchém složitosti, nebylo by to tak špatné! To proto, aby mi řekla, že se ztratím, budu-li dělat jako ona. Nemyslete si, že mi to připadá tak otravné jen proto, že jsem podrážděná. S procházkami, představeními, večírky je to vždycky stejné. Onehdy večer u Pascalisových jsem padala spaním a ona umíněně chtěla zůstat, musela jsem velmi tvrdě prohlásit, že odejdu sama.
Myslím, že jsou nemocné. Volně dýchám jen v ateliéru nebo mezi cizími lidmi.
Vycházet s rodinou je už dlouho utrpení.