Čtvrtek 29. dubna 1880

Soutzo, jemuž jsem včera povolila sezení na dnešní ráno, přichází o hodinu pozdě (Kiki pózoval včera). Jelikož už několikrát chyběl a opomenul přijít, a přitom mě každý den otravuje žádostmi o sezení, udělám si z něj výstrahu a na jeho ramena mu namaluji Cocovu hlavu; nad kožešinovým límcem to bylo dokonce dost legrační. Myslím, že ho to rozzuřilo: vzal plátno se slovy, že patří jemu, otřel ho rukavicemi, a zatímco se ze zdvořilosti usmíval a odpovídal na mé posměšky, hodil to celé do ohně, i s rukavicemi. A když lámal rám, řekla jsem mu, že na to nemá dost síly; takové popichování muže vždycky rozzlobí. Přiložila jsem do ohně, poslala pána, ať mi přinese noviny, aby oheň rychleji chytil, a všechno shořelo. Pochopitelně mě úpěnlivě prosil, abych obrázek namalovala znovu, přísahal, že bude přesný, žadonil o odpuštění a tvrdil, že byl zuřivý, ač to na něm nebylo znát.
– Kdyby to na vás bylo znát, byla bych vás vyhodila ze dveří.
Zkrátka, udělala jsem to pro výstrahu. Nepatřilo se nechat mě čekat a nebýt tu pět minut před smluveným časem, zvlášť když už dvakrát nepřišel.
Pan a paní de Lessepsovi tu nechali navštívenku. To je věru udivující.
Dnes večer večeře u manželů Simonidových. Všechno je u nich zvláštní. (Tu paní znám od Juliana.) Manžel je krásný a mladý, žena je krásná a překročila pětatřicítku, jsou velmi sehraní, žijí v ústraní, vídají jen několik umělců a vytvářejí podivuhodné kresby a malby.
Jakési napodobeniny renesance, náměty udivující svou naivitou. Smrt Beatrice, smrt Laury; žena, která uzavře hlavu svého milence do hrnce, v němž vyrostly květiny — a to všechno kresbou, jež vypadá, jako by vznikla před staletími. Paní se obléká jako za časů Boccacciových. Dnes večer měla na sobě róbu z bílého japonského krepu rozkošně splývavého, dlouhé úzké rukávy jako u Panny Marie a další rukávy svázané vzadu. Šaty rovné a prosté; pásek ze starobylého prýmku jí dělal dost krátký pas; kytička konvalinek na živůtku. Na krku perly, do toho náušnice a náramky ze staré zlatnické práce. S tou svou bledou pletí, černými kudrnatými vlasy a gazelíma očima vypadala jako fantastické zjevení. Kdyby měla aspoň tolik rozumu a učesala se prostě, místo aby si vlasy načechrávala a dělala si z hlavy strašáka, byla by velice pozoruhodná. Čtvrt hodiny už jsme byli zase v ateliéru jídelny (kde jsme měli výbornou večeři, květiny, ovoce a velice umělecké aranžmá) a já jsem doprovázela paní, která zpívala staré klasické italské romance, když nás máma přišla vyzvednout, abychom šly do kostela. Jsou Pašije.
Ale přicházíme příliš pozdě. Modlitby si odbudu doma.
Zítra je vernisáž, vezmu tam svou malou Američanku, aby dobře pózovala.