Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 26. dubna 1880

V ateliéru pro mě není místo, a tak mi bude pózovat jedna rozkošná Američanka, ovšem pod podmínkou, že jí to hotové dílo dám.
Ale ta její drobná tvářička [mě uchvacuje a bude z toho málem obraz. Sním o tom, jak celé uspořádání předělám, a ta malá je tak milá, že mi říká, že bude pózovat a spokojí se s malým portrétem, který udělám až po tomhle. Kdybych neměla obraz na Salonu, žádná žačka by ve mě neměla dost důvěry, aby mi seděla modelem.
Včera mě navštívila Anna a šly jsme spolu k Simonidovým. Vrátili se ze Španělska a paní znovu opakuje své poklony, poklony, které mi dělají radost. Věřím, že je upřímná: když to bylo špatné, nic neřekla, a teď otevřeně přiznává, že když deset dní před dvacátým březnem spatřila moje geniální dílo, na němž byla teprve načatá hlava] a to velmi špatně, myslela si, že je vzdám, jelikož pochopila, že ten úkol přesahuje mé síly.
Julian si ostatně myslí, že do toho Tony zasáhl, a vy dobře víte, co Tony provedl: bylo to laděno příliš temně, on tam všude přidal mdlé, vybledlé tóny, a já jsem to svědomitě celé přemalovala, až na kousek mušelínového rukávu. Co se ruky týče, narýsoval ji během malování, ale předposlední den jsem zkrátila prsty, což mě přimělo předělat všechno, takže tam není ani jeho kresba — jen mi ukázal, jak na to. Zkrátka jsem to udělala poctivě, a ostatně to není nijak slavné.
Dnes večer u paní Reille, ale její synovec si zlomil nohu, všichni byli pryč, a tak jsme se z toho vykoupily jen tím, že jsme se zapsaly [Začerněná slova: hned pod] paní a slečnu de Tanlay, matku a sestru pana de Tanlay, milence Basilevitchové. A pak k paní de Pascalis (pozvání přes Mouzay) — bývalí soudci, jak myslím, kteří si pronajali Alcantarův palác s onou dlouhou, úzkou galerií, jež jediným oknem hledí na Champs-Elysées. Palác je díky tomu jazyku pozemku směřujícímu k Champs-Elysées zvláštně uspořádaný a hodí se k slavnostem, třebaže je galerie úzká. Hodní, vlídní lidé, ale podivný svět, toalety z onoho světa, nikdo známý, samá společnost. Padám spaním a vztekám se. A ta drahá máma vstává, aby mi šla představit toho Chilana nebo Mexičana, „co se směje“.
Má příšernou grimasu, kvůli níž se pořád zlověstně chechtá, je to tik, a k tomu velký rozplizlý obličej. Má 27 000 000 a máma si myslí, že pro sedmadvacet milionů jsem schopná všeho.
Vzít si toho muže je skoro jako vzít si muže bez nosu, fuj, hrůza! Vzala bych si i ošklivého, starého, ti jsou pro mě všichni stejní, ale netvora nikdy!
K čemu by byly miliony s tou koulí směšnosti na noze!
Několik známých, ale je to k uspání: paní Crémieuxová, Mouzayovi, její matka. Amatéři, při jejichž muzicírování člověku skřípou zuby, houslista, kterého není slyšet, a hezký muž, který zpívá Schubertovu serenádu, ovšem napřed — jednu ruku opřenou o klavír — vrhne na obecenstvo vítězné pohledy a zaujme pózu. Tak směšné! Vůbec ostatně nechápu, že přijde pán předvádět se jako herec na trh na velký večírek.
Ženy vypadaly, jako by v těch účesech spaly. A ten bílý pudr, který tak špinavě vypadá ve vlasech. Vypadaly, jako by byly načesané žíněmi z matrace a vyválely se ve slámě. To je ošklivé!
To je hloupé! A máma si myslí, že mě uvádí do společnosti.