Neděle 25. dubna 1880

Procházka v Boulogneském lesíku, kde člověk potká spoustu známých tváří; na takové přehlídky není nad Paříž.
Gabriel zdraví dvakrát.
Máma tvrdí, že na krbové římse v jídelně našla jeho navštívenky a navštívenky jeho otce. Nové navštívenky, které tam možná položil a zapomněl sluha.
Nízký Joseph chybí, ale od chvíle, kdy se popis mého nastávajícího změnil, mě valně nezajímá.
Soutzo a Mouzayovi na večeři. Ty dámy (Mouzayovy) se rozzuří, protože máma mě se svým obvyklým umem srovnává s Bonnatem, s Carolem-Duranem a tak dále. De Daillens, která maluje už dvacet let a byla velkou umělkyní, když mi bylo jedenáct, je pochopitelně dotčená, její matka zuří, nakonec — ba dokonce hned na začátku — prohlašují, že svá díla nikdy neprodám tak draho, jak si plánuji, leda zamilovaným, a Soutza titulují jako usmrkance, hlupáka a tak dále.
[Napříč stránkou: Soutzo chce za každou cenu koupit můj obraz ze Salonu, ale jestliže jsem jeden prodala ve prospěch chudých, jinak neprodám nikdy. Považte, co by se říkalo! Cizincům prodám, to ano!] Nikdy, má drahá Marie, nebudete mít tolik úspěchu a štěstí, kolik vám ho přeji, ale vaše matka z vás udělá směšnou postavu, a vy si nezasloužíte být směšná, na to jste příliš dobrá!
Bylo v tom kus pravdy i kus zlosti. Ve své zlobě totiž ta stará pochopila, že podle mámy jsem už dosáhla vrcholu jako Bonnat a ti ostatní. Zkrátka, vše se utišilo; ostatně takové bouřky bývají časté a nikdy nejsou vážné.