Sobota 17. dubna 1880

Večeříme u Mirandových. Půvabné mezipatro v novém domě, pohodlná obsluha, dobře vedená domácnost; elegantní hosté.
Pan a paní Brochetonovi (velmi bohatí a velmi známí bankéři; onehdy nás navštívili). Pan a paní X., nevím kdo, ještě nějaký pán, nevím kdo, španělský diplomat, mladý a velmi bohatý, který k nám přišel, pak pan Heredia de Lavermor, tajemník španělského vyslanectví, pan de Rojas, máma, já.
Ale vtom se mi uprostřed večeře zatočí hlava, vidím, jak se všechno kolem mě točí, a mám sotva čas vrhnout se do salonu, abych se uviděla v zrcadle bledá jako mrtvá, a pak se svalit do křesla v ložnici a napůl omdlít.
Je to lahodný pocit, ale bývalo by lepší, kdyby se to stalo doma. Pět minut nato jsem byla tak veselá a silná, jak jen lze.
Příjemný večer, tančilo se mezi sebou, pan de Rojas (venezuelský ministr), vdovec s dcerou jako Miranda, tančil valčík… ostatně všichni kromě mámy a paní X., pak jsme s paní Brochetonovou, která je krásná a milá, improvizovaly na klavír hlouposti na libreto pana Heredii, [který] improvizoval zároveň.
Ale odpoledne jsem strávila dlouhou hodinu u Tonyho, seznámila jsem se tam se starým Robert-Fleurym, který byl velmi milý a řekl mi, že čtyři roky kreslil, než začal malovat. Když otec odešel, povídali jsme si a já vykouřila cigaretu.
Pokud jde o obraz, který jsem přinesla, shledal ho dobrým a říká mi, ať pokračuji. Julian také řekl, že spolu s mým Salonem je to největší úsilí, jaké jsem vynaložila…

Poznámky

Pozn. překl.: Joseph-Nicolas Robert-Fleury (1797–1890) — historický malíř, otec Tonyho Robert-Fleuryho, Mariina učitele.