Středa 24. března 1880

Tony přišel, ale na malbě mi nic nedotčel… kromě jednoho květu na damaškových šatech. V šest tam ještě sedíme a povídáme si.
Málem jsme ho vzaly s sebou k věštkyni paní Jacobové, jejíž předpověď vám hned povím.
Slečna de Villevieille přišla a je nad mým obrazem v úžasu a nadšení.
Na Salonu jistě budou, říká Tony, věci dvacetkrát horší než tohle, ale přesto není naprostá jistota, neboť ta ubohá porota jich za den vidí na šest set a někdy se odmítá ze znechucení tím, co člověk viděl, ze špatné nálady… ale vy máte pro sebe to, že to má vzhled, že to má příjemnou tonalitu, a pak — mám Lefebvra, Laurense, Bonnata, kteří jsou naprosto mí přátelé.
[Začerněné slovo: Jaký] hodný chlapík je ten Tony, a mám ho tím raději, že ho nepokládám za šťastného. Autorita otcova jména a jeho rodící se talent mu vynesly v roce 1870 čestnou medaili. Pak se pomalu na všechno zapomíná, všechno se vytrácí a vynoří se mu nepřítel, který, maje vliv na Wolffa z „Figara", obrátí toho strašného novináře proti němu. K tomu neumí na sebe halasně upozorňovat, a zatímco lidé jako Cot dělají velké, dobře placené portréty, on dělá malé, které sice vynášejí pěkné peníze, ale nedávají žádné uspokojení.
Abych se vrátila ke své věštkyni… ta obdivuhodná žena postupuje podle kávy a čar ruky. Mluvil mi o ní Soutzo, ale nechala jsem uplynout dva týdny, abych zmátla stopy. Držela si mě víc než dvě hodiny. Vdám se dvakrát. První manžel bude žít patnáct let. Velké cesty, cesta kolem světa. Budu milionářka, na očích, ve velkém postavení. Sláva.
Pracuji, ať na knize, nebo na umění, ale brzy velký úspěch a dva další, ještě větší. Slovutný muž v mé hře. Trápení způsobené dopisy a mladý muž se špičatým vousem, kudrnatými vlasy, snědou pletí. Ale prý toho mladého muže potkám, vysvětlíme si to a zjistí se, že není moc vinen, ostatně ho mrzí, že mě zarmoutil. Seznámím se s ním daleko odsud a s ním prožiju nejšťastnější léta svého života, v zemi obklopené vodou (viz Edmondova předpověď).
Hodně štěstí, ale hluboké pády, z nichž se vždy zvednu, nepřátelé, nad nimiž vždy zvítězím. Zkrátka triumf po celé čáře. Hodně mužů, hodně milenců, a když ne, tak lásky. Děti.
Za méně než osmnáct měsíců velmi vážná změna postavení. Nenechat se ovládnout srdcem, žádná bláznovství… mám k nim prý sklony, jež by mě mohla odvrátit od mých zájmů.
Brzy dostanu peníze a budu je rozdávat. Mít se na pozoru před koňmi, pro mě i pro Něho. Požár v mé zemi obklopené vodou. Neobyčejný život. Známosti se starším mužem. Jeden muž se kvůli mně zabije. Předstoupím před soud. Zkrátka… A pak spousta překvapivých podrobností o lidech kolem mě.
Máma ji byla navštívit před dvěma týdny a mluvila s ní stejně jako se mnou o pánovi, který nám uškodí; má jizvu na obočí.
Hodný Tony mě zahrnul povzbuzeními střízlivými, ale upřímnými.
Můžu mít, budu-li chtít, „velký talent", a tím, chápete, nemyslí jako máma to, co mám teď. „Velký talent", to je on, to je Bonnat, to je Carolus, to je Bastien a tak dále.
Je třeba dělat vážné studie, malovat doma trupy, abych se připravila na malování obrazů. Nemyslet na nic jiného než na své malování, oddat se mu. Jsem obdivuhodně uzpůsobená. Co se týče žen, jen já a Breslau tak dobře chápeme akt.
Málokterý umělec kreslí akademickou figuru jako ona nebo já.
Zkrátka je velmi udivující, co jsem tu za osmnáct dní po dvou letech studií dokázala, ale nesmím se zastavovat u takových úspěchů. „Žádná taková uspokojení."
Pane, neudělala jsem to pro sebe.
Ví to dobře, ale je třeba vyhnout se těmto vlivům, je třeba vidět dál, vážněji. Můžu dojít, kam chci. Genialitu nelze získat, ale aby měl člověk talent, musí pracovat.
Hlavně nevěřit poklonám, které mi skládají, on říká jen pravdu.
Ale pane, kdybyste říkal něco jiného, byla bych zoufalá.
Tak ať pracuji, ať se přičiním, a dojdu, kam chci.