Čtvrtek 25. března 1880

Dávám obrazu poslední dotyky, ale už nemůžu pracovat, není co dělat, anebo je třeba všechno předělat. Hotovo, na věc udělanou pod čertem. Můj obraz měří s rámem metr sedmdesát centimetrů na výšku.
Mladá žena sedí u stolu ze starobyle zeleného plyše velmi sytého tónu, opřená o pravou ruku, loket na stole, čte v knize, vedle níž je položena kytice fialek. Bílá kniha, tón plyše a květiny u nahé paže se pěkně vyjímají. Žena je v nedbalkách z velmi světle modrého damašku, mušelínové fichu se starou krajkou. Levá ruka přirozeně padá do klína a zdá se, že sotva přidržuje nůž na papír.
Židle je z tmavomodrého plyše a pozadí tvoří vydří drapérie. Pozadí a stůl jsou velmi dobré. Hlava je z tříčtvrtečního profilu. Dininy rozkošné, světlé, zlaté vlasy jsou rozpuštěné, rýsuje se lebka a vlasy padají na záda zpola spletené.
V půl čtvrté přicházejí pan a paní Gaviniovi. Mysleli jsme, že je nemožné nechat Mariin obraz odejít, aniž bychom ho viděli. Je to odchod prvního dítěte. Jsou to dobří lidé. On, Gavini, mě doprovází kočárem do Paláce průmyslu, zatímco dva muži nesou plátno. Z toho všeho je mi horko, zima a strach jako z pohřbu.
A pak ty velké sály, přízemní hala se sochařstvím, vysypaná pískem, schodiště. Až srdce buší. Zatímco jdou pro mou stvrzenku a číslo, přinášejí Bonnatův portrét pana Grévyho, ale postaví ho ke zdi a denní světlo brání vidět. V celém sále je jen ten Bonnat, ta moje a hrozné žluté pozadí. Bonnat mi připadá dobrý a jsem celá udivená, když tam tu svou vidím.
Je to můj první debut, nezávislý, veřejný čin. Člověk se cítí sám na vyvýšenině obklopené vodou jako země, jíž budu vládnout. Říkám tomu svůj vodní hrad… zkrátka je to hotovo; mé číslo je 9091. „Slečna Marie Constantin Russ." Doufám, že to přijmou. Posílám číslo Tonymu. Sděluji mu také, co včerejší věštkyně řekla o něm, neboť mi dal své vlasy ustřižené perořízkem. Velmi se znepokojuje kvůli svému stropu. Ta dobrá žena říká, že bude zdržení, ale úspěch, a dodala, že jeho matka zemře, což mu neříkám, a že pracuje pro vládu, a popsala mi ho fyzicky. Člověk neví, co si myslet. I kdyby ji o mně někdo zpravil, jak mohla uhodnout, čí jsou ty vlasy, když mi je zrovna dal v důsledku té předpovědi, a je tu dražba, něco prodám a přijede k vám cestovatel z velké dálky. Práce, kterou jsem právě udělala, bude úspěšná, nemám dost sebedůvěry. Budete bohatá, milionářka. Vzpomenete si na paní Jacobovou, jediné, co na světě chci, je místo domovnice u vás. A dovolte, abych vám řekla, že milovat se s vámi budou rádi.

Poznámky

Pozn. překl.: Palác průmyslu (Palais de l'Industrie) na Champs-Élysées byl dějištěm každoroční výstavy Salonu.