Pondělí 19. ledna 1880

Třebaže churavím, vracím se k práci. A ve čtyři pro mě přijde máma a jdeme dokončit naše návštěvy. Protože ulice Vivienne je dva kroky od čísla 23 na bulváru Poissonnière, zajdeme s jistým doporučením do redakce „Nouvelle Revue" a já se pak nechám ohlásit u paní Adamové, která má poradu a která nás, poté co nás nechala čekat v kanceláři svého prvního tajemníka, přijme ve své vlastní pracovně. Rozlehlá místnost, elegantní a vážná, jak se sluší. Přicházíme jí poděkovat za laskavé pozvání a za její půvabnou slavnost, tak vydařenou, že jsem ji bohužel musela tak rychle opustit. Ale to je jen záminka, už dávno toužím seznámit se s touto neobyčejnou, slavnou ženou. Konečně je úvod dobře proveden a pak hovoříme o všem, i o mém malování. Je téhož názoru jako Julian — když člověk nemusí, ať debutuje dílem, které vzbudí rozruch. Je to půvabná žena až po zvuk svého hlasu, jenž je líbezný, aniž by byl mdlý, a mocný, aniž by byl tvrdý. A když mluví, doprovází se tu a tam takovým půvabným a svůdným pousmáním, že to zní jako hudba. Vypadá spokojeně sama se sebou a se zalíbením mluví o vší té dřině, kterou koná, „o dřině za tři muže".
Přátelství té ženy by mi bylo tak cenné, tak užitečné, jsem ale koketa. [Začerněná slova: Jenže je] tu Hecht, který řekl paní de Lessepsové, že máma o jejím salonu mluví jako o sešlosti všelijaké chátry a že by se to mělo vymést. A paní de Lessepsová nás po návratu do Paříže už k sobě nepozvala. Vůbec jsem to nechápala a myslela jsem, že prostě v předvečer jejich odjezdu do Panamy zapomněla. Jenže máma šla navštívit paní Sholtonovou, přítelkyni de Lessepsových, a ta jí všechno vypověděla. Nejhezčí na tom je, že v Dieppe v kasinu ten hnusný žid přede mnou prohlásil: „Charles de Lesseps (syn) a já vezmeme koště a vymeteme ten salon, který je příliš přeplněný díky shovívavosti paní a bezstarostnosti pana de Lessepse."
Svět je plný takovýchto malých hanebností.
Ten žid je mocná osoba a já proti němu nic nezmůžu, i kdybych mu způsobila všechno zlo, jakého jsem schopná. Ale je to ošklivý pán, o všech mluví špatně, mluvil špatně dokonce i o paní Adamové a o staré Arnaudové, tedy! Bože můj, vím, že o Juliette Lamberové se dá leccos říct, ale to není věc přítele. Toužím jen po jednom, řekla mi ta okouzlující bytost, abyste neztratila své iluze, až mě uvidíte zblízka.
To je nemožné, paní.
Ach, jestli jste o mně slyšela od nějakého přítele…
Ano… ale spíš ve zlém než v dobrém.
Říká, že jen bezvýznamné bytosti nemají nepřátele a že jakmile člověk trochu vystoupá výš, je napadán. Zdržely jsme se hodně dlouho, paní, možná vás to obtěžovalo, ale protože mi to udělalo velkou radost, nelituji toho.
Je okouzlující!
Zeptala se, zda máme nějaký přijímací den… Máma odpověděla, že přijímáme každý den do sedmi hodin a hlavně v neděli.
Ó, to je výborné, můj volný den! zvolala.
Jako já.
Jako všichni zaneprázdnění lidé.
Odtud k dalším.
A večer mě bolí v boku, to je zábava.