Úterý 20. ledna 1880

Vracím se z ateliéru a dovídám se, že přišla stará Gaviniová v domnění, že mě zastihne, jak ležím v posteli, a že zuří, že o sebe nepečuji po způsobu starých lidí.
A pak — vstupenky slíbené na zítřek byly dány paní de Rothschildové. A je to! Ne že by mi na zítřejším zasedání záleželo, ale zlobím se, protože si ten starý hlupák Gavini myslí, že bude lepší, když tam kvůli Arnaudovi nepůjdu. Pořád ten špinavý Arnaud. Gavini mi to neřekne, ale já to tuším… Ostatně taková, jaká jsem, musím buď držet svět pod podpatkem, nebo žít sama ve věži ze slonoviny.
Klidně bych dala 10 000 franků za trvalou vstupenku. Už nemuset žádat o lístky, být nezávislá!
Ó jalové touhy, jalové a ubohé pletichy, jalové debaty s rodinou, jalové večery strávené řečmi o tom, co bych chtěla, aniž bych učinila jediný krok, aby se to stalo. Jalové a ubohé snahy!