Středa 31. prosince 1879

Asi na mě něco leze, anebo mě zabíjí ten ohavný Bertin žertík. Jsem tak rozčilená, že se rozpláču pro nic za nic. Cestou z ateliéru jsme zašly do obchodního domu Louvre. Bylo by třeba Zoly, aby vylíčil ten otravný, uspěchaný, odporný dav, jak pobíhá, strká se, nosy napřed, ty slídivé oči — bylo mi až mdlo z horka a z rozčilení. Konečně doma zastihnu svou drahou matku s telegramy od drahého Georgese… To mě bere za hrdlo, za srdce, za hlavu! Nevíte, jak jsem s těmi lidmi nešťastná, dělají všechno, co mohou, aby všechno zhroutili… A možná to dělají v dobrém úmyslu. Měla jsem tu hloupost říct, že Géry je lepší než ostatní, a oni ho už začínají zahrnovat pozornostmi tak, že mu vnuknou bůhvíjaké představy a znechutí mu nás.
Myslím, že jsem dosud nikdy nebyla pod tíhou obvinění, jako je tohle s dopisem Arnaudovi. Je těžké je nést a kruté čekat tak dlouho, než se ospravedlním. A kdybych požádala, aby mi ho představili, [a] kdyby řekl ne, nebo kdybych se prostě v tu chvíli nedokázala vysvětlit… jen by to všechny ty podlosti ještě zhoršilo.
Máma posílá krásné Alexandrine Pachtenkové (Bůh mi odpusť) prostý a slušný dopis a tady je ten, který píšu já, na bílém papíře [začerněná slova: hladkém, se] zlatým monogramem M pod korunkou:
Drahá slečno,
Můj bratr Vám přinese mámin souhlas. Já Vám přeji vše dobré pro Vaše štěstí a doufám, že učiníte našeho drahého Paula tak šťastným, jak si zaslouží být. Než Vás uvidím mezi námi, srdečně Vás objímám…
Marie Bashkirseff
Co víc mohu říct. Paul, urostlý jako Herkules a krásný chlapík, by mohl udělat lepší partii, dělá tuhle, smiřuji se s ní… kvůli té dívce.
Jaký smutný konec roku — myslím, že ulehnu v jedenáct, abych o půlnoci spala, místo abych se nudila věštěním.
Berthe mi posílá kabátek bez rukávů, ten černý samet vyšívaný zlatem na ateliérové oblečení. Paní Gaviniová váza pro Dinu a malířský stojan pro mě. (Jí daroval pernatý vějíř a krajkový kapesník.) Wodziński dvě krásné kytice šeříku.