Neděle 28. prosince 1879

Paul se žení. Já souhlasím — včera mu napsala a já souhlasím, povím vám proč. Zbožňuje ho a velmi stojí o to si ho vzít. Je z poměrně dobré, vážené rodiny, z téhož kraje, ze sousedství, dosti bohatá, mladá, hezká a soudě podle jejích dopisů dobré povahy. A pak — moc o to stojí. A vskutku mi nepřísluší stavět se proti přání mladé dívky. Lidé se domnívají, že má trochu vzlétlou hlavu, protože Paul je synem maršála šlechty a má v Paříži vznešenou rodinu. Tím spíš mám souhlasit. Udělám víc, já si to přeji. Vinou Rosaliiny nedbalosti se můj desetistránkový dopis Paulovi nikdy nedostal do rukou. Máma souhlasila, on jí to napsal a ona mu poslala následující telegram:
Spokojená, šťastná, děkuji mamince na kolenou, vraťte se rychle, hrozně se mi stýská. — Alexandrine.
Říká se, že se ta ubohá maličká bojí pařížské rodiny, mě tak pyšné, tak povýšené, tak tvrdé. Ne, nebudu to já, kdo řekne ne; třebaže jsem nikdy nemilovala tak, jak miluje ona, nechci si vzít na svědomí, že bych komukoli způsobila žal. Snadno se řekne, že je člověk takový a makový a že zatvrdne, ale když se naskytne příležitost ublížit nějakému spoluobčanu země, dvakrát si to rozmyslí — ví, co to je, a nerozmýšlí se ani dvakrát; jestliže mám trápení, vyléčím si je snad tím, že budu mučit druhé? Nejsem dobrá vůbec z dobroty, ale proto, že bych to měla na svědomí a že by mě to trýznilo. Opravdu sobečtí lidé mají konat jen dobro — když páchá člověk zlo, je příliš nešťastný. Zdá se však, že jsou lidé, kteří si v páchání zla libují… každý má svůj vkus. Tím spíš, že z Paula nikdy nebude nic víc než venkovský statkář
U nás spousta lidí.
Alexis, který se mi velmi nenápadně a váhavě jakoby trošičku dvoří. Víte, vůbec do něho nejsem zblázněná. Mívá záchvěvy bratrského přátelství, říká, že mě lidé odsuzují, protože si ze všeho dělám legraci, a že se to na mladou dívku nehodí. Pořád si dělám blázny, dělám si blázny k zalknutí. Má pravdu, ale mě to omamuje.
[Začerněná slova: Požádala jsem] Bičinského, zda nemá způsob, jak získat trvalou vstupenku do sněmovny; osloví mě se slovy, že se o mě staral, že se spřátelil s Josefovým bratrancem, a to jméno vysloví s úsměvem. Při tom jménu si ho odvedu stranou, poděkuju mu a trvám na tom podstatném. Chci tu vstupenku, ale za nic na světě nechci, aby mi toho pána představili.
Vždyť to vypadá jako kanadský žertík, který si na něm zchystali s tou hezkou Ruskou!!
Je to docela prosté, nikdo se nezastaví, za hodinu se rozjede taková historka jako tahle s Josefem. Doletí ke mně její ozvěny, musím zůstat klidná.
Dnes ráno jsme byli v kostele, pak u Gaviniových a pak se podívat na výstavu Vasilije Vereščagina, malíře, cestovatele a vojáka. A pak jsem si znovu pročetla a zvlášť opsala Edmondovu předpověď. Unavilo mě to a o svém včerejším večeru vám [ne]povím, ten se ostatně jistě bude opakovat.
Byla jsem sama a přemýšlela o všech těch znechuceních, o všech omylech a záměnách, o všech propadácích, jež mě pronásledují.

Poznámky

Pozn. překl.: Maršál šlechty (rusky предводитель дворянства) — volený předák místní šlechty v carském Rusku; tuto funkci zastával Mariin otec.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „gentleman farmer" — statkář, který hospodaří spíše pro radost než z nutnosti.