Čtvrtek 18. prosince 1879

Tak tu konečně máme tolik ohlašovanou Slavnost francouzského tisku ve prospěch obětí povodní v Murcii a pařížské chudiny. Jdeme tam houfem. Paní de Bailleul, Mouzayová a de Daillens, máma, Dina a já; Paul (přijel dnes ráno z Ruska), Blanc, Alexis a Daniel, synovec Mouzayové. Dina a já jsme velmi elegantní, já mám krátké šaty z černého saténu s paniery z černé španělské krajky, živůtek do špičky z černého damašku; tmavě kaštanovou paruku, černou mantilu se sluncem připíchnutým stranou. Diamanty v uších a na pažích (koupené nedávno, takže je přátelé neznají), perly na krku a rukavice nad loket. Prolamované punčochy a černé střevíce. Sametová škraboška. Hned při příchodu se jeden druhému ztrácíme.
Hipodrom je velmi pěkně upravený, je to opravdové malé městečko. Je půlnoc, když vcházíme. Ale račte se nejprve seznámit s četnými pozvánkami, které jsme rozeslali. A pak vězte, čtenáři za padesát let, že tahle slavnost byla ohlašována jako jeden z divů naší doby.
Vezmu Alexise pod paži a už se od sebe nehneme, chodíme všude a pobíháme s jeho přáteli a s lidmi, které znám jen od vidění. Maskovaných žen je tu málo. Máma a ty dvě staré jsou bez masek a pomáhají tomu, aby nás poznali Géryovi, Courtès atd.
Já jsem hledala Josepha a už jsem se začínala nudit navzdory svým hostům i drobným bezvýznamným legráckám a slovům prohozeným sem a tam během naší pouti.
Jednou, když jsem přes hlavy pěti nebo šesti lidí zasáhla Antinoa vějířem, viděla jsem, jak se ke mně otáčí, ale už nevím, kdo ho odvedl.
Tahám svého kavalíra na všechny strany; nejdřív prosil o milost, abych šla pomaleji, pak si zvykne. Tykáme si, a jak se pořád držíme pod paží, říkáme hlouposti a dav nás vrhá jednoho na druhého, trochu se nám snad zatočila hlava. Bavilo mě dobírat si mládí toho chlapce, a když tlačenice příliš zesílila, tiskla jsem se k němu, hrudí napřed, aby ucítil na své paži ten mramor, jemuž není na světě rovno, a třebaže je mezi tím sukno a damašek... muži jsou tak zkažení!
Ten chlapec je velmi dobře vychovaný a navíc jsem pro něj panna Maria, navzdory hloupostem, které říkám. Asi ho to proto trápilo; a k tomu zpěvy, hudba, dav, horký vzduch, napůl nahé prodavačky a vlnící se boky španělských tanečnic, na které se jdeme podívat, abychom si odpočinuli – a tu napůl ze zlomyslnosti a napůl z bláznovství prosím svého kavalíra, aby mi dal ruku kolem pasu a chránil mě před davem, který nás tlačil na kytaristy sedící v kruhu. Ten uctivý hoch mi na to řekne dvě slova, z nichž jsme si pak udělali průpovídku: Kudy? Kudy, chlapečku? Přece tudy, a položím si jeho paži tak, že se mu ruka nutně opře o můj pravý bok: no tak, nebojte se, to kvůli všem těm lidem, mně to nic nedělá, no tak – a ocitla jsem se mu skoro v náručí; kdyby byl přidal za groš ze svého, došlo by na to. Je to náramně zábavné, když si je člověk svým objektem jistý.
Ale bez Josepha byl můj večer ztracený; jaká příležitost vidět ho zblízka, a dokonce s ním mluvit, i kdyby mě poznali; v Opeře se to nesluší, ale tady je to jen zábavné. Najdeme Paula a Dinu a jdeme na šampaňské do stájí, do boxů vyzdobených palmovými ratolestmi. Paul klidný a znuděný, Alexis velmi veselý, a my s Dinou se ho ptáme: kudy?
„Ach, tak je to! Nu, však uvidíte příště! Ostatně mi to bylo velice nepříjemné...“
„Cože!!!“
„Velice nepříjemné i příjemné, a právě proto mi to vadilo, protože vám nemohu říct proč!“
Konečně jsme se chystali k odchodu, když najdu Josepha u stánku Sarah a mohu si ho konečně prohlédnout zblízka a promluvit si s tím proslulým mladým bohem. Nejdřív mě zarazí, že vypadá staře. Ráda připustím, že jsou čtyři hodiny ráno, že je unavený a pohaslý, ale stejně.
Vzdálenost ve Sněmovně poslanců mi leccos zastřela: předně tři vrásky, vraní stopy, u každého oka, pak jakousi vrásku či dolíček na každé tváři vedle úst. Oči jsou zapadlé, hnědé, očnice střední. Nos maličko silnější, a místo vousu, který by rašil na čelistech a houstl a kroutil se v kroužky na bradě, obyčejná bradka přistřižená na tvářích à la Mefisto a zastřižená do špičky. A k tomu klidný, vážný výraz. Bere vážně své povinnosti osobního tajemníka pana předsedy Sněmovny poslanců.
„Jak to, Josephe, a já vás hledám už tři hodiny! A co jste celou tu dobu dělal, bavil se s namalovanými stařenami, fuj! jak je to vulgární. Dostal jste můj dopis... jistě vám dal hodně práce, chudáčku, prohrabal jste všechny Šéfovy slovníky, abyste v nich našel ta mytologická jména..“
„Mytologii znám.“
„Ach, tím lépe.“
„A vy, znáte ji?“
„Já také, ale nejdřív se dozvězte tohle, drahý Antinoe: nebudu po vás chtít ne, abyste mi platil vůbec nic, jsem bohatá, mladá a krásná, mám všechno na světě, kromě vás... Ale to je přece hodně, já?“ s mazaným výrazem.
„Však to si myslím také, proto jsem přišla maskovaná, schválně abych vás viděla; nestačí mi obdivovat vás v kočáře a jak se producírujete ve sněmovně, věčně zaneprázdněný a nikdy nic nedělající; skoro mě tam nutíte šilhat, jak jste všude zároveň, na tribunách, nalevo, napravo.“
„Ale proč maskovaná?“
„Mnohem raději bych viděl vaši tvář.“
To všechno s tím velmi slušným, velmi spořádaným výrazem republikánů, kteří při svém hrubém zevnějšku předstírají krajní zdvořilost.
„Proč? Protože patřím ke klerikální a katolické rodině a prokleli by mě, kdybych s tebou mluvila před lidmi, mladý Alkibiade. Máš ošklivý klobouk, příliš velké uši a jmenuješ se Joseph, ale to mi nebrání, abych do tebe byla blázen. Ostatně jsem teprve včera vyšla z kláštera, jsem velmi nevinná a všechen ten ruch, přiznávám...“
V tu chvíli zavolal svého bratrance Guicharda (Guicharda?!!).
„To mi dokazuje, že nikdy nedostáváte vyznání lásky, hned potřebujete publikum! Ostatně ten plavovlásek vypadá stejně... jako ty.“
„Tahle dáma pěkně naletěla,“ řekne Guichardovi, „vůbec mě nezmátla.“
„Ten trik je známý; ostatně nepřišla jsem nikoho mást, přišla jsem se zahazovat s novou vrstvou.“
„Jsem přesvědčen, že jste okouzlující, ale proč ta maska.“
„Jak to, ve vašem věku vám taková ruka a taková noha nic neříkají?...“
„Dovolte, ruka je okouzlující... z kláštera nevycházíte, když máte tak pěstěné nehty,“ řekne, bere mě za ruce a ohmatává mi prsty přes rukavice; „zápěstí jsou jemná...“
„No tak, jste ten nejkrásnější z mužů, jenom vypadáte nějak legračně... zkrátka vás přesto obdivuji...“
„Viděl jsem nohu, jako je ta vaše, ale ta je v Americe.“
„Ach ano, ty dvě kojné v modrých šatech, které jste onehdy s takovou svatouškovskou vážností usadil do Šéfovy lóže?“
„Ne, to byly Holanďanky, ale víte, že usazovat dámy je rozkošné řemeslo, člověk se líbá po chodbách...“
„S republikánkami! Jiné neznáte, a říkají mi, že jste všichni nevychovaní; ty ale vypadáš jako princ.“
„Kde jsi mě viděla?“
„Přece v klášteře! Když jste si přišel prohlédnout ústav s Jeho Eminencí kardinálem Guibertem...“
Ó štěstí! To ho rozjasní, ráčí se zasmát, možná tomu věří.
„Podívejte, víc než ucho vám ukázat nemohu.“
„A to vám v klášteře zaplatili ty diamanty?“
„Ovšem, jezuité.“
„Nevypadáte jako někdo, kdo vychází z kláštera, ale vůbec ne.“
Ten jeho způsob, jak bere věci! Probral se teprve, když jsem mu řekla, že špatně kočíruje a má špatně zapřaženo. Ó, to se ho dotklo! Už si nepamatuji nic z toho, co jsem mu vyprávěla, bylo by to příliš dlouhé, čekali na mě a dívali se, Alexis se bavil tím, že jsem konečně našla, a když jsem tomu hlupákovi Antinoovi říkala, že z kláštera vycházím jako vychovatelka, přivedl k nám Gabriel Dinu a řekl jakoby schválně:
„Můj milý Arnaude, dovolte, abych vám představil mladou vychovatelku z Londýna, která dává hodiny angličtiny...“
„Tak tedy všichni!“
„Já jsem také prodavačka,“ řeknu.
„A co prodáváte?“ ráčí se otázat Joseph.
„Prodávám vtip těm, kdo ho nemají.“
„To ho máte tolik? Že ještě zbývá na prodej? Toho jsem si nevšiml.“
„To proto, že jste příliš hloupý, abyste si všiml vtipu druhých.“
Pořádá večeři pro Comédie-Française a loučíme se.
„Dovolte, milostivá,“ řekne mi Gabriel, „abych vám na ruku vtiskl polibek, který tam měl vtisknout Joseph.“
„Ó, republikáni neumějí líbat dámám konečky prstů,“ řeknu.
„Ale umějí, ustavičně.“
Jen se vás ptám, je tohle slušný tvor!
Pak je tedy hloupý!
„Co jste to udělala?“ řekne mi Gabriel, „už předtím byl otupělý, a teď je dočista zabitý.“
„Je to idiot.“
„Ó ano, není zrovna bystrý.“
Koneckonců to bylo možná tím, že bylo pozdě, byl unavený, a pak tu nikdo nikoho nemátl, byla jsem možná jediná, spolu s de Daillens, která se procházela na vlastní pěst a mluvila příliš, jako v Opeře.
Kolem půl páté se to vyprázdní, a Dina, Alexis a já, zavěšení do sebe, v kožiších, procházíme ještě jednou celý areál a ptáme se všech kolemjdoucích, jestli neviděli jít Josepha, s takhle velkýma ušima... a když říkali, že ne: „Jak vás lituji, pane!“
Paul se založenýma rukama, zplihlý a smutný, se za námi vlekl a šoural nohama. Je zamilovaný a chce se za každou cenu oženit. Čekali jsme na fiakr, když vidím přijíždět landauer, a vystoupí z něj Joseph!
„Josephe! Co tu děláte?“
„Ztratil jsem lokaje a šel jsem pro svůj kočár.“
„Můj milý... lokaje!“
To je ale figurka. Nu, tady je pan kníže Karageorgevitch a tady pan J. Cernaud, oba hoří touhou se seznámit.
Výměna navštívenek a konečně jedeme domů. Je pět hodin.
Inu, není nijak oslnivý.
Géry mi říká a Dina mi říká a Alexis mi říká, že jsem ho omráčila, že jsem ho zabila. Budiž, jazyk mám dobře proříznutý a to, co tam říkám, se příliš nepodobá těm hloupým větám, které neobratně kladu na papír; jestliže je uvádím, je to proto, abych vám podala ty Josephovy, a kdo ví. Byla jsem snad hloupá? Nu, pak jsme hloupí oba... Není bystrý, není krásný a frak mu špatně padl; možná je špatně stavěný.

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka na Gambettovu slavnou frázi o „nových společenských vrstvách“ (les nouvelles couches sociales), jíž roku 1872 v Grenoblu označil vzestup republikánské střední třídy a lidu; Marie ji obrací v hru se slovem „vrstva“. ↩