❦
Pondělí 10. listopadu 1879
Lundi, 10 novembre 1879
Včera jsem byla v kostele, chodím tam čas od času, aby se neříkalo, že jsem nihilistka.
Je suis allée à l’église hier, j’y vais de temps en temps pour qu’on ne dise pas que je suis nihiliste.
Je pro mě trestem vídat všechny ty Rusy a být tak sama. Často ze žertu říkám, že život je jen přechod. Ráda bych tomu vážně věřila, aby mě to utěšilo ve všech těch bědách, ve všech těch hrubých zármutcích, v těch hanebných příkořích.
C’est une punition pour moi que de voir tous ces Russes et d’être si seule. Je dis bien souvent pour rire que la vie n’est qu’un passage. Je voudrais le croire sérieusement pour me consoler de toutes ces misères, de tous ces chagrins brutaux, de ces froissements ignobles.
A celý svět je tak klepařský, právě v tom odporu a údivu nad každodenními klepy shledávám, že jsem čistá od všech těch hnusných malicherností.
Et le monde entier est si potinier, c’est en éprouvant ce dégoût et cet étonnement en face des potins de tous les jours que je me découvre pure de toutes ces mesquineries nauséabondes.
Teprve dnes jsem viděla Améliinu kresbu, oči jsou nakřivo, a je to udělané z hlavy.
Ce n’est qu’aujourd’hui que j’ai vu le dessin d’Amélie, les yeux sont de travers, et c’est de chic.
To je tedy hezké. A moje kresba je celá rozmazaná, jestli ji profesoři viděli v tomhle stavu, už se nedivím. Snad po ní Amélie nebo její přítelkyně služka přejely svými pazoury... připadá vám to nemožné a obludné, mně také... Ale svět je tak nízký... Je zvláštní být tím vším pohoršena, jsem tedy poctivá?
Voilà qui est joli. Et mon dessin est tout effacé si les professeurs l’ont vu dans cet état là, je ne m’étonne plus. Peut-être Amélie ou son amie la bonne [a t-elle] passé [ses] pattes dessus... cela vous semble impossible et monstrueux, à moi aussi... Mais le monde est si vile... C’est curieux d’être choquée de tout cela, je suis donc honnête ?
Začínám tomu věřit.
Je commence à le croire.
Ta kresba nemá ani správné celkové proporce, ale je rozumnější než to, co dělá obvykle, a tak toho využili. Přesto je to odporné. A já jsem věřila v soutěže. Jak u čerta mi mohli dát medaili, když je Amélie proti mně poštvává?!
Ce dessin qui n’est même pas d’ensemble, mais c’est plus raisonnable que ce qu’elle fait toujours alors on a profité de l’occasion. C’est tout de même dégoûtant. Moi qui croyais aux concours. Comment diable m’ont-ils donnée la médaille avec Amélie qui leur monte la tête contre moi ?!
Já vezmu svou kresbu, opravím to, co je rozmazané, a pošlu ji do Salonu pod falešným jménem; bude-li přijata, bude to pěkný políček pro úsudky ateliéru. Pořád se bojím, aby si mé úvahy někdo nevyložil jako žárlivost — ne, žárlivost to není, vy to víte, jenom mě pobuřují všechny nespravedlnosti; proti medailím Madeleine Delsartové nebo Wiikové nic nenamítám, ale ta Améliina je nejapný žert.
Moi je prendrai mon dessin, j’arrangerai ce qui est effacé et je l’enverrai au Salon sous un faux nom, s’il est reçu ce sera un joli soufflet pour les jugements de l’atelier. J’ai toujours peur qu’on ne prenne mes réflexions pour de la jalousie, non, ça n’en est pas vous le savez, seulement toutes les injustices me révoltent; je ne dis rien aux médailles de Madeleine Delsarte ou de Wiik, mais celle d’Amélie est une mauvaise farce.
Inu.
Enfin.