Středa 22. října 1879

Někdo mě jde otravovat, protože mám otevřené okno a mohla bych dostat zápal plic! To jsou celí oni. Víte, jaký mi dělají život, víte, že jsem zaživa pohřbená, a oni mě jdou utloukat starostmi o mé zdraví... Včera jsem četla zprávu o večeři u Émila de Girardin na počest pana Gladstona, jmenuje se tam několik dam. Působilo to na mě stejně jako ty... věci spjaté s couveletovským sňatkem. Je to tedy důkaz, že jsem nikdy nikoho nemilovala... ne, ale když člověk trpí tolik co já, nemůže milovat. Má drahá matka říká, že se člověk trápí a sužuje, dokud ho neukotví láska. Divím se, proč neřekne, že bych přestala toužit vídat společnost, až budu moci spát s mužem.
Ve svém rozhořčení bych chtěla mluvit ještě sprostěji.
Píšu a pláču vzteky. Pláču nad sebou, nic mě tak nedojme jako to, když se lituji nad svým osudem, směji se, ale myslím to vážně.
Ó bože můj.
Nemám už ani tu možnost jít se pohádat se svou dobrou a drahou rodinou, abych se uklidnila. Je to k ničemu! Jsem odsouzena hnít v koutě, a zatím má matka chodí ven ve starých černých vlněných šatech a v děravých rukavicích jako teta nějaké druhořadé kokoty.
Život je krásná věc, zvlášť ten můj.