Čtvrtek 23. října 1879

Vracíme se z koncertu, který v Trocadéru uspořádal Coquelin ve prospěch Spolku umělců. Patti zpívala. Je to po té nicoliniovské aféře událost spíš než umělecká. Všechny noviny se tím zabývaly, tady je „Figaro" a „Gaulois". Báli se nepřátelských projevů. Když se objeví, je to salva potlesku, už sama o sobě dostatečná, a když zazpívala, byla to ovace, jakou jsem nikdy neviděla a jakou mnozí lidé říkají, že nikdy neviděli v Paříži, kde je obecenstvo tak chladné. Sarah Bernhardtová se nedostavila, jistě nechtějíc být zastíněna, a Adelina Patti zazpívala jeden kus navíc, zazpívala tři, všechny tři přidávané; Coquelin ji pokaždé přivedl k publiku jako dítě.
Vyvolávali ji asi tucetkrát, všichni vestoje mávali klobouky, kapesníky, programy, křičeli, dupali a tleskali.
Nakonec už nemohla dál samým dojetím, pýchou, rozněžněním. Já, která jsem celé dopoledne plakala nad svým nešťastným osudem — vlastně ne přímo plakala, ale slzy se mi draly do očí a bránily mi vidět model — já tedy, která jsem strávila tak příjemné dopoledne, mě tyhle ovace dorazily; nejdřív jsem se během koncertu několikrát málem rozplakala a teď mě bolí hlava. Ta žena zpívá božsky. Není možné si představit nic podobného, co se hlasu týče.
Tvrdí se, že ten skrovný cit, který teď má, přišel po Nicolinim. Já si myslím, že je to dokonalá zpěvačka a že ti, kdo jí vyčítají chlad, jsou hlupáci. Její manžel ji obzvlášť činí zajímavou a celý sál se domníval, že vidí Nicoliniho schovaného za pravou oponou, myslím, že jsem ho poznala. Nuže, pane markýzi de Caux, jste spokojen s tím, jak vaši ženu vypískali? Starý tanečmistře, ta rozkošná bytost by byla omluvitelná, i kdyby provedla ještě víc, tak je rozkošná.
Měly jsme s sebou Lautreka a knížata. Všechny čtyři jsme byly elegantní; já jsem měla docela hladké šaty z černého sametu a velký černý klobouk.
Všichni ostatní umělci mluvili a zpívali velmi dobře, takové nahromadění talentů je k vidění zřídka.
Coquelin, Judicová, Chaumontová, Lassalle, Polazac; všichni velcí umělci.