Středa 17. září 1879

Cassagnac je milencem královny Isabely... Je to pro něj způsob, jak se z toho dostat, jinak by „Pays“ zkrachoval, a prostředky jsou chabé. Jakou špinavou morálku ten pán má! Neměla bych věřit v tolik hanebnosti a nevěřila bych tomu, kdyby mi to někdo řekl, ale věřím tomu, protože jsem to uhodla sama. Ano, předpokládala jsem to, opírajíc se o rytířovu pověst. Paní Paul je ve Vichy (játra a žaludek) a pan Paul na zámku královny. Soudím-li podle sebe, nevidím na tom nic zlého, protože já nikdy nedokážu předpokládat nic špinavého; teprve když se postavím na stanovisko druhých, chápu a podezírám.
Navenek je to rozkošné, inscenace skvělá, ale uvnitř je to ke zvracení. Ráda připustím, že mě mé vnitřní pocity klamou, ale myslím si, že mám pravdu, a celé jsem si to domyslela teprve včera cestou z divadla.
Tady je článek z „Gaulois“, který náš bonapartismus otřese ještě víc... mluvím o své rodině, která dosud křičí, že všichni republikáni jsou sedláci. Když se jim řekne „republika!“, odpovídají: „Špinavé prádlo, černé nehty, jíst bez ubrusu, smrkat do prstů!“ Ostatně dámy neumějí diskutovat, a hlavně díky vzdělání, kterého se jim nedostává, jsou hrubě nevzdělané, nejen má rodina, ale i 9/10 dam vůbec.
Dnes, ve středu, v příznivý den, sedmnáctého, což je datum spíš dobré, se začínám připravovat na sochařství. Šla jsem se poptat po ateliérech. Tony byl včera v ateliéru, nebylo toho mnoho k opravování, a tak mi dal pár dobrých rad a vybízel mě, abych pracovala na malířské stránce, která mi až dosud chybí, navzdory kvalitám stavby, kresby, charakteru, podobnosti atd.
Ale ano! A proto budu místo kreslení večer při plynu sochat. Chápete, barvy se nevzdávám, protože maluji, dokud je světlo, a jakmile se setmí, sochám: Platí? Ano, dobře.
Procházela jsem se s Amandou (tou statnou Švédkou) a vyprávěla mi o své návštěvě u Tonyho (který na mě byl včera velmi milý), s nímž mluvila o všech žačkách, a on jí řekl, že Amélie bude vždycky pokulhávat v kresbě a stavbě atd.; vskutku dělá nesmyslná plátna, hlavy s oteklými tvářemi, křivé oči atd. atd.
Pokud jde o Breslau, říká, že neudělala dost pokroků, a Julian dodává, že její talent je jen píle. Anna je velmi nadaná, ale nepracuje a má bláznivé nápady. A já: nesmírně nadaná a zároveň přísně pilná pracovnice, překvapivě rychlé pokroky, kresba velmi dobrá, jedním slovem „koncert chvály“. Je to tedy pravda, když to říkají cizím lidem. Bylo to před čtyřmi měsíci, a já si myslím, že už osm nebo deset měsíců upadám... Nu, dodává mi to odvahy, budu pracovat lépe a ještě víc.
A přece mám chuť odjet na venkov, na opravdový venkov se stromy, trávníky, s parkem, jaký asi mají Arnaudovi. Ti lidé jsou ale šťastní! Zeleň jako ve Schlangenbadu nebo třeba v Sodenu místo toho hloupého a vyprahlého Dieppe!
A to se říká, že nemám ráda venkov! Nemám ráda ruský venkov, sousedy, dům atd. Ale zbožňuji stromy a čistý vzduch natolik, že toužím strávit čtrnáct dní v nějakém pěkně zeleném a voňavém koutě, tak jako bych toužila jet do Říma...
Ale o Římě nemluvím skoro nikdy, ani tady; to téma mě rozněcuje a já chci zůstat klidná.
Když jsem šla přes Tuilerijské zahrady, přepadly mě všechny ty touhy po letním pobytu na venkově. Co naděláte, mám to ráda stejně, jako nesnáším vyprahlé a větrné pláže... Ale jet strávit čtrnáct dní do Švýcarska s rodinou, to by byla pěkná nuda... trampoty, výčitky, třenice a všechny ostatní doplňky rodinného štěstí.