Čtvrtek 4. září 1879 / Pátek 5. září 1879

Po dvou příjemně strávených dnech jsme opustily Dieppe.
Jsem tomu ráda. Jsou dvě hodiny ráno, jsem silně rozmrzelá.
Vyjela jsem si s Berthe, jely jsme do Bois, kde bylo velmi zábavné panstvo a baron de l'Ariège a Hecht. Hecht se zeptal, zda budeme dnes večer doma. Alexis tam byl se svým pěkným koněm a docela novým kočárem, vzaly jsme ho do našeho, když jsme předtím málem sledovaly barona, který právě ve chvíli, kdy jsme se přibližovaly, opustil kočár plný kokot. Velmi nás také pobavilo opět spatřit tváře z Dieppe. Alexis u nás povečeřel, Hecht přišel později a po dvě hodiny nám vyprávěl o Gambettovi; ten žid mluví docela dobře, a jde-li o Gambettu, stává se výmluvným — způsob, jakým podal a vyložil jeden bellevillský projev, je vskutku pozoruhodný.
Naslouchala jsem s živým zájmem a upřímně obdivovala — ne Hechta, Gambettu. Ale jsou mi velmi proti mysli mé matky... Jsou nemotorné, unavují, trvají na věcech, přes které je třeba rychle přejít... a pak nevím, jestli se mi to jen zdá... ale dělají mě nešťastnou hromadou drobných nemotorností tak trapných, tak nepříjemných; nedostatkem taktu, který mě dohání ke křiku a přivádí k zoufalství; pořád chci něco zachraňovat, napravovat, a jsem nucena žertovat až do krajnosti. Zvyklé vídat mě bláznivou prováděly nejrůznější roztomilá popichování, abych jí byla i dnes večer; myslí si, že jsem skvělá, zatímco jsem taková, jaká jsem byla dřív. Jsem pokořená a zoufalá. Když chci být rozumná, brání mi v tom! Když se vynasnaží zalíbit, jsou ohavné!
Proč mě nenechat na pokoji! Ne! Pořád mě stavět do popředí, schvalovat, podporovat, předvídat, co řeknu; a pak kvůli tomu vypadám hloupě. Odpustila bych všechno, kdyby to byla pravda! Ale je to jen póza. A pak... co vám mám říci, leda že vcelku mám mnoho důvodů být šťastná, ale v jednotlivostech jsem velmi politováníhodná.