Středa 30. července 1879

Máme návštěvu Blanca! Několikrát jsme ho potkaly a oslovoval nás, jako by se nic nestalo. Teď tu máme i jeho návštěvu. Je mi to jedno, až na takový lehký pocit stísněnosti zpočátku.

Neprokazujeme tomu chlapíkovi tu čest, abychom se pohoršovaly nad jeho nepřítomnostmi. Všechno probíhá jako před rokem, jen hraběnka Couveletová nahradila Maďarku. Blanc mi sděluje několik věcí, které jsem věděla, a jiné, které jsem nevěděla. [Ten rytířský] Popaul dává jméno své milenky své ženě. Říká jí Ninette, aby se nespletl. Ninette „brebentí celý den", že by unavila celý pluk. Tvrdí, že rytířskému Popaulovi diktuje jeho novinové články; on zhubl, zato Ninette přibrala, ne v pase [dodává Blanc. Tvář má pokrytou] uhry. Hnusí se mi to už jen psát. Vzpomínáte si na skvostného Popaula, jak říkal, že vidí-li na ženské tváři sebemenší skvrnku, zhnusí se mu? Na nic jsem se neptala, Dina se vyptávala docela málo a žertem a kapitán se nedal pobízet, aby vyprávěl.

Říká, že Paulova žena mluví příliš mnoho. Tu jsem mu s vážnou tváří řekla, že to dělá mládí. Ohradil se.

— Ale jistěže, pane, je jí šestnáct až sedmnáct let.

— Kdo vám to napovídal!

— Několik lidí. Copak to není pravda?

— Ale kdepak, je to žena… šestadvacetiletá.

Už přiznává šestadvacet… ale to všechno jsou hlouposti…

Myslím, že mé dopisy má on… Je mi to fuk.