Pátek 27. června 1879

Celý čtvrteční den je pro práci ztracen, neboť jdeme na mši v kostele Saint-Augustin, jejíž přesné popisy najdete v novinách.
Co se mě osobně týče, povím vám jen tolik, že jsem ustrojená k pohledání, celá v černém, s fialkami zahalenými černým tylem na klobouku.
Vešly jsme s davem a mnoho jsem neviděla — vlastně ano, viděla jsem Cassagnaka, ale z velké dálky. Kostel, světlý a nový, ani nevyvěšený černým suknem, neladil s okolnostmi. Venku i v kostele plakaly staré ženy a mluvily o svých synech, kteří „mohou takhle zemřít". Co říkáte té příhodě s holubicí?
Je-li člověk věřící, musí tomu věřit víc než čemukoli jinému, neboť existuje-li duše čistá a bez poskvrny, je to duše prince, který právě zemřel k věčné hanbě Angličanů a slzám, které by měly být věčné, Francie. Ať si kdo říká co chce, že se všechny ty plátky už osm let pasou u chislehurstských jeslí. Připouštím jejich vypočítavost, ale připouštím i upřímnost jejich slz. Sami nepřátelé bonapartovské rodiny oplakávali toto strašlivé neštěstí.
Jsem ráda, že mohu zaznamenat všeobecný soucit s tou stokrát nešťastnou matkou, která teď platí za všechna ta léta velikosti. Říká se, že tam bylo mnoho zvědavců, a proto byl ten dav tak velký. To člověk musí být zlý a nenávistný, aby naznačoval takové podlosti!
Bylo tam příliš mnoho fialek a příliš mnoho slz, než aby ta pomluva mohla obstát. Ten den bylo dobře cítit, že jsme ztratili dítě Paříže, dítě Francie, jež si každý pamatuje vidět křtít, jako miminko, jako chlapečka, a nikoli prostého prince.
Byl příliš na očích, než aby k němu člověk navzdory sobě nepřilnul víc, než by věřil, a než aby ho trochu nepokládal za vlastní dítě.
Tarbého myšlenka francouzského hrobu je příliš krásná, než aby ji člověk neobvinil z dětinskosti.