Pátek 27. června 1879

Celý čtvrteční den je pro práci ztracen, neboť jdeme na mši v kostele Saint-Augustin, jejíž přesné popisy najdete v novinách.
Co se mě osobně týče, povím vám jen tolik, že jsem ustrojená k pohledání, celá v černém, s fialkami zahalenými černým tylem na klobouku.
Vešly jsme s davem a mnoho jsem neviděla — vlastně ano, viděla jsem Cassagnaka, ale z velké dálky. Kostel, světlý a nový, ani nepotažený černým suknem, neladil s okolnostmi. Venku i v kostele plakaly staré ženy a mluvily o svých synech, kteří „mohou takhle zemřít". Co říkáte té příhodě s holubicí?
Je-li člověk věřící, musí tomu věřit víc než čemukoli jinému, neboť existuje-li duše čistá a bez poskvrny, je to duše prince, který právě zemřel k věčné hanbě Angličanů a k slzám Francie, jež by měly být věčné. Ať si kdo chce říká, že se všechny ty plátky už osm let pasou u chislehurstských jeslí. Připouštím jejich vypočítavost, ale připouštím i upřímnost jejich slz. Sami nepřátelé bonapartovské rodiny oplakávali toto strašlivé neštěstí.
Jsem ráda, že mohu zaznamenat všeobecný soucit s tou stokrát nešťastnou matkou, která teď platí za všechna ta léta velikosti. Říká se, že tam bylo mnoho zvědavců, a proto byl ten dav tak velký. To člověk musí být zlý a nenávistný, aby naznačoval takové podlosti!
Bylo tam příliš mnoho fialek a příliš mnoho slz, než aby ta pomluva mohla obstát. Ten den bylo dobře cítit, že jsme ztratili dítě Paříže, dítě Francie, jež každý pamatuje od křtu, jako miminko, jako chlapečka, a nikoli prostého prince.
Byl příliš na očích, než aby k němu člověk navzdory sobě nepřilnul víc, než by věřil, a než aby ho trochu nepokládal za vlastní dítě.
Tarbého myšlenka francouzského hrobu je příliš krásná, než aby ji člověk neobvinil z dětinskosti.