Sobota 21. června 1879

Už bezmála šestatřicet hodin téměř nepřestávám plakat. Včera jsem si lehla vyčerpaná. Měly jsme na večeři dva Rusy, Obidina a Sévastianoffa, komoří císaře, a Tchoumakoffa a Bojidara.
Ale byla jsem k ničemu.
Můj skeptický a uštěpačný duch byl ten tam. Stalo se mi už, že jsem ztratila příbuzné a měla jiné zármutky, ale nemyslím, že jsem kdy někoho oplakávala tak, jak oplakávám toho, kdo právě zemřel. A o to je to nápadnější, že by se mě to vlastně nemělo vůbec dotýkat, měla bych se z toho spíš radovat. Včera v poledne jsem opouštěla ateliér, když Julian hvízdl na služebnou, která přiložila ucho k mluvicí rouře a hned nám dosti dojatě řekla:
„Dámy, pan Julian vám vzkazuje, že císařský princ je mrtev.“
Ujišťuji vás, že jsem doopravdy vykřikla a sesula se na truhlu s uhlím. A jak všechny mluvily jedna přes druhou:
„Trochu ticha, prosím, dámy. Je to úřední, právě přišla depeše. Zabili ho Zuluové. Řekl mi to pan Julian.“
Tahle zvěst už kolovala i předtím, a pak mi přinesli „Estafette“ s velkým titulkem: Smrt císařského prince. Mohu vám říci, jak mě to ochromilo.
Ostatně ať patří člověk k jakékoli straně, ať je Francouz, nebo cizozemec, nemůže se ubránit všeobecnému dojmu, a tím je ohromení.
Tahle strašlivá, tahle hrozná, tahle nevčasná smrt je něco příšerného. Čtěte noviny, které vám schovávám, já jen zopakuji dojatá, pravdivá a krásná slova Alberta Wolffa z „Figara“. [Chybí]
Ale řeknu vám, co nepíší žádné noviny: že Angličané jsou zbabělci a vrazi. Tohle všechno není přirozené. Je tu jeden nebo několik viníků, ničemných, zaprodaných.
Copak se vystavuje nebezpečí princ, naděje celé strany.
Syn… Ne, myslím, že není jediná šelma, která by se neobměkčila při pomyšlení na matku. I ta nejstrašnější neštěstí, i ty nejkrutější ztráty vždycky něco zanechají, paprsek, záchvěv útěchy, naděje… tady není NIC. Bez obav z omylu lze říci, že je to bolest, jaká ještě nikdy nebyla. Odjel kvůli ní, dotírala na něj, trápila ho, nedávala mu ani 500 franků měsíčně a ztěžovala mu život, to dítě odjelo s matkou ve zlém.
Vidíte celou tu hrůzu?! Vidíte tu ženu?
napříč stránkou
Byly i matky stejně nešťastné, ale žádná nemohla ten úder pocítit tak silně, neboť všeobecný ohlas její bolest zvětšuje, a to tolikrát milionkrát, kolik je kolem té smrti hluku a soucitu, ba i urážek.
Ta zrůda, která jí tu zprávu oznámila, ji měla raději zabít.
Šla jsem do ateliéru a Robert-Fleury mě hodně chválil, ale vrátila jsem se, abych zase fňukala, a pak jsem byla u paní Gaviniové, kde je všechno ve smutku a všichni mají oteklé oči, počínaje domovnicí. Pan Rouher zůstal půl hodiny bez jediného slova, mysleli, že je s ním konec, a pak už celou dobu nepřestal plakat. A paní Rouherová měla celý večer nervové záchvaty a křičela, že její muž umře a že chce umřít i ona. Tu paní Gaviniová přeruší své vyprávění a s přesvědčením: „Opravdu,“ říká, „v takových chvílích by si člověk měl zařídit, aby neměl nervové záchvaty, je to velice nepohodlné,“ dodá docela vážně…
Zadržovala jsem slzy, protože by nikdo nepochopil, co mi je, ale nemohla jsem se ubránit úsměvu, když jsem slyšela paní Gaviniovou, jak to vypráví několika dámám ve smutku a povídá, že paní Rouherová, když se tu zprávu dozvěděla, padla naznak, až nohy lítaly. Smutek se drží šest měsíců, „jistě nás to omrzí dřív, ale ty první dny, chápete…“
Tihle Angličané byli k Bonapartům vždycky odporní, a Bonapartové měli vždycky tu hloupost utíkat se k té hanebné Anglii, k níž cítím nenávist a zuřivost v plné míře.
Hned jsem si vzpomněla na Cassagnaca a zaradovala se, že ho vidím ztraceného, ale to zabité dítě, ten nevinný, ten anděl, ten ubohý hrdina, mi od té doby způsobilo tolik bolesti, že mě ani pomyšlení, že budoucí velikost Acardových možná navždy přijde vniveč, neutěší. Člověk se umí rozvášnit, umí plakat nad románem. Jak by se nedal pohnout až do hloubi duše touto strašlivou katastrofou, tímto hrozným, odporným, srdcervoucím koncem!
Hned jsem si pomyslela, že se Cassagnac obrátí k Jérômově rodině, a tak se také skutečně stalo. Na včerejší schůzi se Cassagnac postavil jako vůdce po bok mladého Victora a doufal, že si u něj hned zahraje na Rouhera, ale všechno se urovnalo, pan Rouher se v úterý vrátí s rozhodujícími zprávami a Cassagnac se nakonec podřídil a řekl: „Pane Rouhere, dobře víte, že jste stále naším vůdcem a že ve mně vždycky najdete svého nejvěrnějšího pobočníka!!“ Ten chytrák dobře ví, že ten nešťastný stařec je odepsaný.
Zkrátka je tu celá strana na dlažbě. Potřebují prince, už jen pro zachování tváře, a myslím, že se nerozejdou; někteří, ti nejméně kompromitovaní, přejdou k republice, ale ostatní budou dál podporovat nějaký stín. Ostatně kdo ví. Když zemřel římský král, copak si nemysleli, že je se vším konec?
Zemřít? V takové chvíli! Zemřít ve třiadvaceti letech, zabit nějakými divochy a v boji za Angličany!!
Myslím, že i jeho nejkrutější nepřátelé cítí v hloubi srdce cosi jako výčitky svědomí.
Přečetla jsem všechny ty noviny, i ty, které urážejí, a skropila jsem je slzami. Kdybych byla Francouzka, kdybych byla muž a bonapartista, nemohla bych být pobouřenější, rozhořčenější ani zdrcenější. Ale pomyslete na to dítě, které vyhnaly posměšky špinavých radikálních novin, na to dítě, které napadli a zavraždili divoši.
Ty výkřiky, které vydával, to zoufalé volání, to utrpení, ta hrůza z bezmoci. Vidět se umírat v neznámém, hrozném koutě, opuštěný, skoro vydaný. A pak, odjet takhle docela sám s Angličany.
A ta matka.
Moje první myšlenka patřila Cassagnacovi, druhá matce a třetí byla tahle: na jménu Bonaparte lpěla skvrna: Sedan. Císařský princ tu skvrnu smyl a zachránil dynastii.
Teď už Bonapartům není co vyčítat, a jestli byla legenda toho prvního opotřebovaná, je tu nová legenda tohoto ubohého mrtvého dítěte.
A anglické listy mají tu nestoudnost naznačovat, že v místě, kde se konal průzkum, nehrozilo žádné nebezpečí. Copak může být v takové zemi, uprostřed divochů, nepřátel, v bezpečí oddíl o několika mužích?
To musí být člověk blázen nebo idiot, aby tomu věřil. Ale přečtěte si podrobnosti. Nechali je tam ležet tři dny a ten Carey si teprve příliš pozdě všiml, že princ chybí.
Když uviděl Zuluy, utekl s ostatními a o prince se nestaral. Ne, považte, vidět to vytištěné, v jejich hlášení, v jejich novinách, a uvědomit si, že ten národ není vyhuben, že nelze zničit jejich prokletý ostrov a ten chladný, barbarský, proradný, ničemný národ! Ach! Kdyby se to stalo v Rusku, naši vojáci by se dali pobít do posledního!
A ti ničemové ho opustili, vydali!
Ale přečtěte si přece ty podrobnosti, a nezmocní se vás hrůza z té ničemnosti, z té zbabělosti!
Copak se utíká, aniž člověk brání své druhy!
A poručíka Careyho nepověsí. Ne, zabit je princ, a žije pan Georges Babanine. A za Paula de Cassagnaca se vdává ta Acardová.
Přišla paní Gaviniová a mnoho dalších. Paní Brunet-Capdeville (od Lessepsových) se svou neteří.
Paní de Bailleul s námi večeřela a já jsem ji požádala, aby cestou vhodila do schránky „Figara“, a také do „Pays“, tuto zprávu:
Opsaný dopisNote envoyée par Marie au Figaro et au Pays, signée «Un abonné, revenant de Londres», 21 juin 1879
Okolnosti, které provázely princovu smrt, živě zaměstnávají mysli v Anglii. Zlaté předměty nalezené na těle, zatímco šaty byly ukradeny, jako by šlo o to zmást stopu, vedou k domněnce, že jde o zločin, který chtěl někdo svalit na Zuluy. S neobyčejnou vytrvalostí se šíří pověst, že poručík Carey, který byl přinejmenším neprozřetelný, půjde před válečný soud. Rozruch je ohromný. Předplatitel, právě navrátivší se z Londýna.
Ach! Kdyby to otiskli a kdyby to opravdu mohlo dostat toho bídníka před soud, byla bych spokojená!
Věří se přece v oddanost starého sluhy, proč tedy nevěřit v oddanost starého Rouhera. Ať je jaký chce, už třicet let žije životem svých pánů.
A matka, císařovna, ubohá Císařovna.
Vždyť já jsem k ní, i když jsem se tomu všemu smála, přilnula, k ní, k princi, ke straně, a když pomyslím, že je konec, všechno ztraceno, zničeno!! Už nic, „jen ubohá matka v černém“.
Nevím, smí-li se nazývat člověkem ten, kdo by se před ní s úctou nesklonil jako před největším, nejctihodnějším ze všech Veličenstev.
Jsou lidé, kteří soudí, že jsou i jiné matky, jež přišly o své jediné dítě, a že tahle bolest je bolest jako každá jiná.
Lidem, kteří mají tak málo srdce, jemnosti, inteligence a soudnosti, bych ani neprokázala tu čest, abych jim odpověděla.
Tím se chvíle, kdy bude paní Couveletová přijata u dvora, buď hodně vzdálí, nebo naopak velmi přiblíží. Upřímně řečeno jsem na to skoro nemyslela, celá pohlcená strašným dojmem té chvíle.
Baví mě, že jsem to ubohé dítě tak upřímně oplakala.
Ale ještě není konec. Chtěla jsem ten dojem otupit, četla jsem noviny a mluvila jsem o tom, ale ještě jsem si nezvykla. Nikdy si nezvyknu.
Je to jako ten nepravděpodobný, ničemný a pobuřující Roman d’une femme od Dumase syna. Jsou události, přes které přejdou staletí, a ony zůstanou navždy srdcervoucí a strašné.
Jsem celá udivená, že jsem tak upřímně oplakala věc, která se mě tak málo týká… Přesto si vyčítám, že jsem v ateliéru dost neskrývala zarudlé oči; ale byla jsem pyšná, že mám dobré srdce, bez postranních úmyslů, bez sobectví.
Kdyby to nebylo směšné, oblékla bych smutek s přesvědčením, z úcty a ze žalu.
Na okamžik jsem doufala, že se Paul de Cassagnac nebude mít čeho chytit a bude naprosto ztracen; udělalo by mi to radost, protože bych měla právo být velkorysá, oddaná, možná i užitečná.
Ne, považte, tahle smrt je barbarství, něco strašného, příšerného.
Ze všech těch slz mě bolí hlava a je mi tak zle, jak jen může být zle člověku, který je zdráv.

Poznámky

Pozn. překl.: Syn Napoleona I. (1811–1832), od narození titulovaný římský král, bonapartisty nazývaný Napoleon II. Jeho předčasná smrt jako by dynastii ukončila, a přece se o dvacet let později jeho bratranec Ludvík Napoleon stal císařem Napoleonem III. ↩
Pozn. překl.: „Divoši“ jsou Zulové, kteří bránili své království proti britské invazi zahájené v lednu 1879; u Isandlwany 22. ledna zničili britskou kolonu. ↩
Pozn. překl.: Poručík Jahleel Brenton Carey velel malé britské hlídce, s níž 1. června 1879 vyjel v Zululandu císařský princ, jediný syn Napoleona III. Když zaútočili zulští bojovníci, hlídka uprchla a princ byl zabit. Carey stanul před válečným soudem pro zbabělost před nepřítelem a byl uznán vinným, rozsudek však byl zrušen a on se vrátil ke svému pluku; zemřel roku 1883 v Indii (Wikipedie, „Jahleel Brenton Carey“). ↩
Pozn. překl.: Paní Couveletová je tchyně Paula de Cassagnac, bývalá hraběnka Acardová. ↩
Pozn. překl.: Roman d’une femme — doslova „Román jedné ženy“; název Marie uvádí tak, jak jej píše. ↩