Úterý 17. června 1879

Hle, noviny. [Chybí]
Při oblékání rozprávím s Rosalií, je to možná nepatřičné, ale je to tak. Mluvím s ní, abych nemluvila sama se sebou, a podávám jí zprávu o tom, co vidím a slyším (zprávy patřičně upravené), abych se pobavila jejími komentáři.
Nesouhlas Acardovic dcery Rosalii pobuřuje, soudí, že by bývalo lepší dát svému muži facku doma. Ten jakýsi způsob pronásledování, jehož se Cassagnac stal svého druhu obětí, mě rozohňuje — obzvlášť včera. Noviny se smějí Gambettovu klobouku, mě to zmrazilo. Bylo cosi zlověstného ve tváři toho muže s tím kloboukem.
Pan Obidine u nás večeří a pak přicházejí oba Karagjorgjevičové.
Před Obidinem jsem musela hrát svou roli vznešené ženy, ale jakmile odešel, tropila jsem si žerty z obou dětí a předkládala jim staré zbytky bláznivostí kolem Cassagnaka a Blanca.
V republikánských novinách uvidíte soudy přísné, byť spravedlivé.
Ostatně Acardovic dcera je nespokojená, špinavá a hloupá. A copak ta tanečnice bude snad schopna povznést se na úroveň toho propadáku, který právě utrpěl ten ubohý Mirabeau?!
Nikdy v životě! Snad doma došlo k nějaké scéně. Špinavé zvíře. Nevím, jestli to způsobil můj včerejší klobouk, nebo ten Gambettův, nebo paní de Boishébert, nebo ještě něco jiného, ale znovu se zmocňuji svého Mirabeaua. Celý ten povyk lze vyložit dvojím způsobem, ale je pravděpodobnější, že náš řečník nemá důvod být spokojen, a právě to „neštěstí, které ho stíhá", mě k němu sbližuje. Pravda, kdyby byl dosáhl ohromného úspěchu, blázila bych do něj rovněž, takže netřeba se vytáčet! ať tak či onak, výsledek je tentýž. A čím víc budu bláznit do Zesnulého, tím spíš bych dala vše na světě za to, aby republika trvala.
Vidíte tu Acardovic dceru u dvora?