Pátek 23. května 1879

Tak tedy, včera jsem šla poslouchat za dveřmi, co povídá moje ctihodná rodina. A myslím, že tentokrát už si o všech těch lidech nezachovám žádné iluze.
Dvě hodiny jsem je poslouchala, jak se navzájem utěšují a chlácholí své svědomí tím, že veškerou vinu svalují na mě a říkají, že jsem nebem trestána, protože pronásleduji nešťastného Georgese. Vše, co by mohli říct cizinci a nepřátelé, řekli. Pomluvili mě, pošpinili mě, zostudili mě. Ranili veškerou mou ješitnost a hrubými špinavými prsty přejížděli po všech ranách mé lásky, co jsem dospělou dívkou. A už nevěřím, že je to hloupost, neboť když Jeanne, která ví o pronásledování toho nešťastného Georgese, potkala matku a řekla jí: drahá přítelkyně, drahá přítelkyně, Marie má pravdu; nebraňte tomu, aby vás té hanby zbavili.
— Moje rozkošná matka odpověděla: Ale drahá paní, naopak, přeji si toho být zbavena a nepochybujte, že nepodnikneme opatření — už jsme je podnikly; co mě trápí a rmoutí, je to, že se mé nešťastné dítě kompromituje, když strká nos do všeho.