Sobota 24. května 1879

Dnešní večerní „Pays" je slabý, článek špatný; ten muž poklesl.
Tady máme zase falešného rytíře, falešného jemnocitného, falešného oddaného, falešného statečného.
Tony se mnou nebyl nespokojený, ale to nestačí…
Zkrátka, jsem pořádně rozmrzelá, hned uvidíte proč.
Včera jsme měly schůzku s Gavinim v Salonu; ta hloupá Oelsnitzová si pro mě přišla do ateliéru s dvacetiminutovým zpožděním, to mě rozzlobilo a já už nechtěla jít dřív než kolem páté, to už bylo příliš pozdě, samozřejmě. Gavini nás přitom čekal s Arnaudem, „který na vás čekal přes čtvrt hodiny". To je věc pořádně mrzutá; známost s malým či velkým Arnaudem by byla v každém ohledu vynikající věc… ostatně mě to nepřekvapuje… A za všechno může ta malá hrůza Oelsnitzová. Příště se to už nenaskytne… a ještě k tomu v Salonu. Zkrátka!
Do Versailles jsme jely docela rozkošným způsobem. Svěží toalety, byť tmavý doprovod: Gavini, Dugué, na zpáteční cestě rozhojněni o pány de Maillé, Larreye a ještě jednoho.
Měla jsem rozkošnou postavu. Když jsme přijely ve čtyřicet minut po jedné, čekaly jsme dvacet minut na příchod předsedy a hned nato začalo Cassagnacovo vysvětlování. Až do tří hodin panoval ohromný povyk, pak nastalo trochu volna a potom odjezd, takže jsme byly v Paříži o páté.
A na zpáteční cestě jsme o tom všem hovořili a myslím, že jsem byla velmi milá, a když přišla řeč na budoucí parlamenty v Rusku, mluvil Gavini o maršálu šlechty, totiž o mém otci a tak dále…
Arnaud tam ovšem byl, v okolí předsedy, jenže už mi jeho tvář nepřipadá tak krásná, zdál se mi nicotný, čelo nízké a něco nicotného v nose. [Začerněné slovo: Avšak] čím déle ho člověk vidí, tím víc obdivuje jeho postavu a celé jeho tělo. Kdyby člověk mohl mít modela, jako je on, vytvořil by krásnou věc.
Co se mého Paula týče, některé věty pronesl příliš rychle a ne tak hlasitě jako obvykle, ale jinak je poslouchat ho jeden z největších požitků, jaké lze zakusit. Když světlo dopadá shora do té síně, čela ctěných poslanců přijímají oslnivou záři, a má-li člověk krásná těžká víčka jako Paul, podílejí se víčka na tom světle a vzniká z toho cosi ospalého, co je ošklivé. Cassagnac zezadu hodně ztrácí, jeho šíje s vlasy ani dlouhými, ani krátkými — totiž vlasy jsou sčesány dozadu a ty u čela jsou dost dlouhé, a čím níž, tím jsou vlasy kratší a na šíji jsou téměř jako u ostatních smrtelníků; inu, nemá to nic elegantního. Tloustne, ten Juliin manžel. Proč ji skrývá?
Zkrátka. Má rozkošný hlas. Robert Mitchell a ještě jeden jsou vybráni, aby šli žádat satisfakci u podtajemníka Gobleta, a Cassagnac řekl Gavinimu, že kdyby Goblet odmítl, zabrání mu přijet do Versailles, „že mu šlápne na nohy a plivne mu do tváře". Vidíte ho, toho mého Cassagnaka. To je anděl…
Doma nacházíme celou hromadu žen, paní Gaviniovou, de Bailleul, de Souza, de Wykerslooth; pana a paní Goldsmidovy a pana Turquana a tu ruskou zpěvačku.
Zkrátka, mám zatočenou hlavu… malujme, a pak snad…