Neděle 18. května 1879

Jeanne mi pózovala a my si ji nechaly na večeři. Nemusím vám říkat, že je to žena z urozeného rodu, dokonale vychovaná, velmi vzdělaná a chytrá. Obléká se nevkusně a lidé ji mají za prkno, zatímco ve skutečnosti má jedno z nejkrásnějších těl, jaké lze spatřit, byť je tmavovlasá a štíhlá.

Má nádherné oči, ústa jsou stejně velká jako oči a jako šířka nosu. Ale když mluví, ústa se zvětší. Nos je velmi velký, ale krásný a vznešený.

Labutí šíje. Připomíná italskou královnu (princeznu Markétu), byť je velmi tmavá; ne snad pletí, pleť má dosti bílou.

Jak víte, provdala se za barona de Wykerslooth, syna kněžny de la Tremolile, příšerného surového chlapa, špinavého, pokryteckého, hrubě materialistického a podobného plavému praseti.

Ta ubohá žena už už umírala, když ji rodina zachránila tím, že podala žalobu o rozluku. A důkazem, že veškerou vinu nese manžel, je to, že jeho vlastní sestra, slečna de Wykerslooth, baronka de Veauce, svědčí ve prospěch manželky.

Ubohá žena, nenávidí ho, jako jsem já nenáviděla toho Poláka… chápete, v takovém případě je lépe utopit se než žít s manželem. Ostatně myslím, že by Jeanne nedokázala milovat nikoho… je to žena chrámu, pokud jste četli L’Homme-Femme¹.