Sobota 17. května 1879

Nechtěla jsem svou malbu ukazovat, ale velký Tony si ji vyžádal a poznamenal, že by nestál za nic, kdybych mu neukázala mistrovské dílo.
Inu, na řečené malbě je mnoho dobrého a celkem vzato to jde dobře. Ale Breslau, které se nepovedla hlava, namalovala studii aktu, která je desetkrát „není špatná“. A pak – ta dívka zná umělce a několik z nich se o ni zajímá, kdežto já znám jen svého Tonyho a Juliana. To mi rozvrátí celý den, a když k tomu přidáte hloupost, které jsem se dopustila, totiž že jsem řekla, že platím měsíčně, místo abych se předplatila, což dělá dvojnásobek – řekne se, že si Juliana kupuji; a máma spáchá ještě větší hloupost, když paní Gaviniové poví, že si u ní objednala klobouk, a z toho se vyklube ta kanovnice. Kanovnice čekala na starou Gaviniovou a já ji pozvala nahoru.
Byla tam také baronka de Wykerslooth (Jeanne) a hraběnka de Souza. Multedo, de Jobal, a pak paní de Bailleul, která mi slibuje, že mě vezme na první Gambettovu recepci – ale to je mluvka! Berthe, Pavon a paní Goldsmidová.
Zkrátka! S rodinou nejsem právě nesmírně šťastná, pokud jde o všechny ty tolik důležité věci, jež jsou čistotou ducha, tak jako koupel je čistotou těla. Neomalenosti, nešikovnosti, hlouposti, celá hromada!
Ale hle, článek o Gambettovi v „l’Estafette“… co kdybych začala zbožňovat Gambettu? To by bylo docela dobře možné…
Rosalie potkala Popaula a já se jí zeptala, jestli byl sám.
Samozřejmě. Tak jako jsem si vycvičila psy, aby přiběhli, když zazvoním, cvičím Rosalii, aby mi odpovídala, kdykoli jí tu otázku položím, a on byl sám: „Ano, slečno, se svou hanbou“, anebo jako ve Favoritce, nebo třeba „pro slečnu byl se svou hanbou“.
A Gambetta… to je anděl… a pak má tak rozkošného tajemníka… Gavini ho nazývá mým ctitelem, kéž by dal Bůh, vážně.
Představuji si ho jako balzakovského hrdinu, krásného jako anděl, chytrého jako anděl, zkrátka génia. Ve své samotě si představuji ledacos… Dnes ráno jsem si vybájila, že miluji Popaula a jsem jím milována láskou, jež nemá sobě rovné; a že mi ho v souboji zabijí a já na místě zemřu, a pak ne, že se utěším. Zkrátka, přineslo mi to vzrušení. Budu na to myslet, až budu usínat, dovolí-li to malování.
Zastavily jsme se u Collignon a velmi mě zarazil její chudobný, zchátralý příbytek. Její rodiče vedou jakýsi dům se zařízenými pokoji v pasáži Marbeuf, jsou to docela prostí lidé a otec nosil dřeváky a zametal dvůr. A přitom Collignon, která byla společnicí dcery egyptského místokrále a která je tak elegantní, tak vznešená, tak dobře vychovaná! Její úděl je vskutku smutný, a nebýt té malé obludy Oelsnitzové, vzala bych si ji k nám a vše by bylo nejlépe v tom nejlepším ze všech možných světů.

Poznámky

Pozn. překl.: Mariina vlastní formulka; odkaz na operu La Favorite (Donizetti, 1840; česky Favoritka), kterou Marie v téže větě jmenuje. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „patito“. ↩
Pozn. překl.: Narážka na slavnou ironickou formuli z Voltairova Candida (1759): „vše je nejlépe v tom nejlepším ze všech možných světů“. ↩