Pondělí 19. května 1879

Vešla jsem do Julianovy zpovědnice požádat ho, aby vyměnil mužského modela ke kompozicím, neboť sobota o čtvrté mi nevyhovuje; a dobře jsem se vystříhala žádat o to přede všemi – kdyby svolil, křičelo by se o… nepotismu, ten výraz se sem nehodí, nemám čas. Tak jsem tedy vešla a zůstala bezmála dvě hodiny, což zní neuvěřitelně; nejprve mě začal burcovat, abych pracovala víc, řka, že kdybych měla krev v žilách, začnu příští rok. A pak jsem mluvila o modelech a o jednom pánovi jsem řekla: je vysoký, tmavý, velmi krásný.
„Tak pořád stejný typ!“ A nato… Julian mě (vyšpehoval) a četl v mém… jako v knize během bonapartistického období, nebylo to těžké, a pak – mám tu chvályhodnou zvyklost nechávat všechno uhodnout a vzbuzovat podezření na věci, které neexistují. Zkrátka, usoudila jsem, že bude lépe vyložit, jak se věci mají. Řekla jsem jen pravdu, totiž že jsem žila z přátelství a že jsem ho pokládala za rytíře ze středověku, a že jsem teprve po jeho posledním kousku snad začala uvažovat jinak a zatočila se mi hlava. To je pravděpodobnější. Pak jsem vyprávěla o těch pěti ženách, aby pochopil, v jakém poměru jsme spolu byli.
Starý Julian si představuje, že ten muž je navždy mým pánem, že tato první láska je nesmazatelná a že ať jsem sebevíc prohnaná, on mě napálil – a celou hromadu dalších myšlenek, snad i správných. Vysvětlila jsem především, že přicházel za věnem a že já myslela na donquijotské věci. A protože ten žid Julian dál líčil ony zmatky, jimiž tak silně utrpěla má práce, dala jsem mu své slovo, že k ničemu víc nedošlo, a že to skončilo dopisem tohoto znění: „Nejprve jsem se domnívala, že nejste na prodej, potom jsem usoudila, že stojíte víc.“
„Bylo by to bývalo švihnutím bičem,“ řekl mi ten vychytralý ideál Améliin, „kdybyste byla v jeho očích neztratila cenu tím, čemu sama říkáte ‚bláznovství‘, dětinstvími. Ať tak či onak, vizte, jak jste navzdory tomu, co nazýváte svou zkušeností, vůči mužům tohoto druhu dítě.“
Náramně mě bavilo o tom všem hovořit a ukazovat své vznešené city. Teprve teď vidím, že nikomu neuniklo mé pohnutí a že: „Jakže!“ pravil Julian, „když vám ulétávaly věty jako:“ a uváděl mi věci, které jsem pokládala za docela nevinné a které jsou tak nehorázné, že si o mně mysleli, že jsem do Cassagnaca bláznila. Dobrák usuzuje, že jsem jeho otrokyně, jeho věc, a že blázním-li do někoho jiného, je to jen hluk, který se snažím vyvolat v hlavě a který nedosáhne k srdci. Tu mu říkám, že namaluji jeho portrét.
„A tím to nekončí.“
„Myslíte, že se mi bude dvořit. Nikdy se neodváží!“
„Ne, to vy se budete dvořit jemu. Nebudete příležitost hledat, ale využijete ji.“
„Fuj!“
„Bude vás prosit za odpuštění.“
„Za co? Nic se nestalo; všechno se seběhlo tak, že se nestalo nic.“
„Ať tak či onak, tomu se říká vysvětlování.“
„Ale teď jsem silnější já.“
„Aha! Vidíte, jak jste prohnaná! Tohle jste pochopila; ale co na tom, pořád tu zůstává pocit vašeho ponížení, dovolila jste mi, abych byl upřímný, budete si říkat: tady je někdo, kdo byl silnější než já. Víte, co on potřeboval? Ženu, která by mu nepřekážela.“
„Ano.“
„Dovolíte, abych vám řekl něco, co vás raní, když už spolu mluvíme vážně?“
„Jen do toho.“
„Vy byste mu překážela, a on si to možná řekl.“
„To je možné… ale mohu vás ujistit, že by připadl tomu, kdo by nabídl nejvíc.“
„Za takových podmínek byste ho nechtěla.“
„Člověk nikdy neví.“
Nakonec je jasně ujednáno, že jsem byla příliš bláznivá, že to nikdy není dobré a že od nynějška budu rozumná. Smýšlela jsem o Cassagnacovi tak dobře, že jsem si představovala, že to nevezme ve zlém, že pochopí, že to bylo proto, že to byl on…
„Tohle podivuhodné stvoření, které je zároveň šestiletým dítětem a čtyřicetiletou ženou, potřebovalo najít na tomhle světě pána, jako jsem já, stejně podivuhodného, stejně potrhlého, jako je ona, který jí rozumí a který bere věci tak, jak se brát mají. A tak ji mám rád.
„Hleďte, dávám vám své čestné slovo, že to dítě zbožňuji a že nikdy nebude mít něžnějšího a oddanějšího přítele, než jsem já.“
Už se nedivím. Právě jsem listovala svým deníkem!
Cassagnac mnou může pohrdat, věřte mi! A ta krásná tiráda nic neznamenala… a přece! Ó, žádné a přece! Kdybych se mohla očistit, Bože můj, kdybych jen mohla.
Já abych se očišťovala, protože on byl nízký a špinavý?
Ne očišťovat se, nýbrž ponížit jeho!

Poznámky

Pozn. překl.: Marie užívá ledabylou dobovou antisemitskou nadávku „ten žid Julian“; zachováno jako součást historického textu. ↩