Čtvrtek, 20. března 1879

Aniž bych to hledala, budu přítomna té Cassagnacově záležitosti! Budou ho potvrzovat. Zmeškáme o hodinu poslanecký vlak, jeden jede v 1 hodinu patnáct. První tvář, kterou na nádraží zahlédnu, je Cassagnacova, jak se prochází ve společnosti R. Mitchella, Cunéa, Loqueyssieho, zkrátka svých důvěrníků. Odtáhla jsem tetu a podél okének jsme vešly do čekárny. Teď chápu, proč se ti lidé nikdy neukazovali u našeho vlaku, jezdí tím druhým.
Tomuhle setkání jsme se jednou nemohly vyhnout. Obávám se, že viděl, jak jsem sebou trhla a odvrátila tvář, abych ho nepotkala. Prožila jsem zlou chvilku. Tomu velkému ďáblovi by stačilo vejít do čekárny. Tiskla jsem si ruce v rukávníku a mačkala si prsty, ale to mi nebránilo být vyvedená z míry a tisknout se ke sklu východu zády k těm, kdo vcházeli, a byla-li jsem viděna, neviděla jsem jako pštrosi. Bude si myslet, že přicházím, protože ho dnes potvrzují. Možná by ho bavilo nastoupit do téhož vagonu co my. Vrátila bych se domů s radostí a prosila jsem o to tetu, která dělala statečnou a tvrdila, že nemá nic proti setkání s Cassagnacem a že ho pozdraví, jestli ho uvidí… Nemluvě o tom… že ten muž ani neoznámil svou svatbu a… moje rodina je bláznivá, na mou čest! Nastoupila jsem do oddílu jen pro dámy a usadily jsme se tak, aby nás Cassagnac při průchodu nemohl vidět.
Prochází následován ostatními a jeho tvář, viděná ze ztraceného profilu, je vskutku příliš široká. Využiji toho a řeknu tetě: „kdyby byl krásný, ještě by to ušlo; ale takový netvor! Ne, opravdu nechci, aby nás viděl." A pečlivě jsem se mu vyhnula, nechala ho jít napřed a počkala, abych si vzala kočár (po příjezdu do Versailles), až si nějaký vezme on.
Navzdory velmi nudné řeči pana Jeana Davida, poslance za Gers a Cassagnacova osobního nepřítele, se vědělo, že bude potvrzen. Gambetta to chtěl. Ve chvíli hlasování zvednutím ruky si šel sednout vedle svého otce. Otec syna omlazuje a zeštíhluje, společně se vyjímají.
Je mi nesvá, bolí mě hlava a jsem unavená jako po cestě z Paříže do Nice. Ten muž si snad myslel, že jsem tu kvůli němu. Ta myšlenka mě trápila celou dobu navzdory dobrým místům v lóži předsedy Sněmovny.
V tramvaji mi Gavini předává dvě vstupenky na sobotu a říká mi, že jsem dobyla srdce pana Arnauda (z Ariège), syna paní Arnaudové, Gambettovy přítelkyně, té zapálené republikánky, té velké občanky, toho politického salonu, té milionářky a tak dále. Ostatně je velmi známá. Ten mladý muž je Gambettovým tajemníkem a vlastní sám dvanáct milionů. Dobře chápete, že Gavini žertuje, je to podivín a tak neposeda. Viděl, že mě pan Arnaud lorňuje, a hned se vrhl, aby ho vyzpovídal, na co se dívá a co si o tom myslí: „To jsou dámy, pro které jste mi už dal vstupenky." Tu mu pan Arnaud nabídl jiné, do téže lóže, růžové vstupenky.
Trochu se tomu zasmějeme cestou zpět do Paříže s Gavinim a pány Dugué de la Fauconnerie a Sarlandem. Povídám si velmi mile a říkám dost zábavné věci, přitom si hraji na naivku. Jsou to ženatí lidé, takže se člověk nemusí příliš strojit. Vracím se celá rozjařená, naši společníci byli laskaví a Gavini se svým Arnaudem mi připomněl staré časy. Prý je krásný jako florentský bronz, je to… jakpak se jen jmenuje ten hrdina z Florencie v románu Massima d'Azeglia. Kabátec [Začerněné slovo: bílý], dýka, baret…
Tady je dopis, který jsem napsala Alexandru Dumasovi, celou korespondenci najdete v obálce na straně 144.
[Čtvrtek 20. března 1879]
Máte pravdu. Romány mi popletly hlavu. Takové věci se nedělají. Jsem dotčená až k slzám tím, co jste si myslel, ale také jsem byla příliš obyčejná. Vám se přece neposílají hlouposti opsané veřejným písařem. A přece je to počin, který mi dal zabrat. Ať je tomu jakkoli, ujišťuji vás, že jsem nelhala a že octnuvši se docela sama tváří v tvář bezvýchodné situaci, šílenému rozhodnutí, které jsem musela učinit, modlila jsem se k Bohu a pak jsem pomyslela na vás, představujíc si, že byste byl tou báječnou bytostí, která by mě, místo aby (mě) pokládala za „jednu z těch dam ze společnosti, které atd.", pochopila trýzněnou duši, jež k němu přichází jako ke knězi požádat o radu… Dáváte mi radu, která mi ukazuje vzdálenost mezi tím, co jsme si představovali, a tím, co je. Půjdu spát brzy, slibuji vám to, takže díky vám zůstanu navždy mladá. Pokud jde o informaci, kterou potřebuji, požádám o ni Toho, kdo mi vnukl, abych vás o ni požádala.
Spěte dobře, pane, a zůstaňte i nadále tak měšťákem v soukromí, jak jste umělcem na veřejnosti, i to je výtečný způsob, jak nestárnout.
Uvidím vás bezpochyby v sobotu ve Sněmovně, bude se navrhovat rozvod. Co se rozvodů týče, oznamuji vám rozvod svého zbožňování s vaší osobou.
Jelikož je tento dokument psán mou rukou, byl byste velmi laskav, kdybyste mi jej vrátil…