Neděle, 16. března 1879

Coco je mrtvý, přejel ho vůz přímo před domem.
Když jsem ho zavolala k večeři, řekli mi to. Po zármutku, který mi způsobila ta ztráta prvního Pincia, nahrazeného nynější Pincií, mi tenhle připadá méně… ale máte-li psa narozeného doma, mladého, hloupého, hravého, ošklivého, hodného, milého, který vám přiběhne skočit kolem krku a dívá se na vás dvěma úzkostnýma a bezelstnýma očima, jaké mají děti, pochopíte, že ztráta toho mého mě bolí.
Kam jdou duše psů? Ta ubohá malá bytost, dlouhá, bílá, oškubaná, neboť měla víc srsti na zadku než na plecích, jedno ohromné ucho stále vztyčené a druhé klopené; zkrátka mám desetkrát raději takhle ošklivého psa než ta příšerná zvířata, za která se platí draho.
Podobal se zvířeti z Apokalypsy nebo netvorovi vytesanému na střechách Notre-Dame.
Přejděme k veselejším věcem. Šly jsme strávit hodinku u Gaviniových uprostřed houfu bonapartistů.
Chevreau, Menge de Louanne, Randouin se svou ženou. Vikomt Pernety a Madame Sarlandeová. Ti bonapartisté, napůl nedbalí, napůl elegantní, neznámo jak připomínají Dumasovy mušketýry.
Pan Pavon z velvyslanectví Chile, Argentiny, Kakaa nebo Zanzibaru nás přišel celou hodinu umořovat.
Pincia jako by si nevšímala, že jí zabili syna, je pravda, že čeká nový vrh. Budou se všichni jmenovat Coco nebo Vlčí mák. Myslím, že se říká, že psi nemají duši.
A pročpak?