Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota, 15. března 1879

Jestli mě dnes Robert-Fleury, zvaný v jeho nepřítomnosti Tony, vyhubuje, už nebudu malovat! Víte, kolik závisti mi mé pokroky vynesly, a hlavně kolik pomlouvání. Pokaždé, když to skřípe, jako by všichni volali: vždyť jsem to říkal, nemohlo to vydržet. Má první plátna mi vynesla poklony, a pak jsem se dostala do těžkého období a cítila jsem kolem sebe příliš mnoho zadostiučinění, než abych tím dost silně netrpěla. Dnes ráno jsem tu hodinu očekávala jako něco děsivého, a zatímco ten dobytek Tony opravoval ostatní a ponenáhlu se blížil k mému místu, odříkávala jsem modlitby s vroucností, kterou nebe ocenilo, neboť se mnou byli spokojeni. Velký Bože, jaký kámen mi spadl ze srdce! Snad nemáte ponětí o takových pohnutích? Představte si to ticho, v němž jsem cítila radost, kterou by jim působilo vidět mě znovu zdrcenou – tentokrát by to bylo nadobro –, protože přátelé i nepřátelé jsou v tom jedno.
Konečně je po tom, příští týden snesu jakoukoli zničující kritiku.
Je tu cosi, co mě začíná znepokojovat, a myslím, že navštívím doktora Blanche, psychiatra. Nebojím se šílenství, ale chtěla bych se zbavit posedlosti, která se stává nesnesitelnou. Datuje se od té proslulé noticky v „Figaru", Dostihy v Nice. Nevíte, jaké je to utrpení.
Mám pocit, že mě všude pokládají za kokotu. A moje teta, taková teta, která je tak lhostejná, tak pasivní, která tolik vypadá, že mě jen doprovází! A já, která jsem rozhodná a živá. V obchodech mě ta myšlenka činí dočista nešťastnou.
Dnes večer večeříme u Karagjorgjevičů. Kníže sloužil v gardě poté, co se za sebe i za své vzdal srbského trůnu; je to muž neduživý a obyčejný. Kněžna je rovněž prostá, nikdy nepochopí, že se člověk na večírcích, jako je ten dnešní, nudí. Dvě velmi prosté Američanky, oba synové domu a dva francouzští přátelé, hrabata de Deuil (?). To vše páchlo maturitou nebo právy, a tak jsme mluvili o filozofii a o spoustě věcí., školometských.
Během večera dorazila jistá Madame Mavrocordatová se svými dvěma dcerami od patnácti do sedmnácti let a já samozřejmě věřila, že ode mě couvnou, ale naštěstí se tak nestalo. Budu raději adresovat modlitby Bohu, než abych šla k doktoru Blanche.
Lancaster mi píše, že Berthe „šťastně porodila hezkého chlapečka". Tím lépe, muži jsou šťastnější, i když jsou nešťastní, než ženy.
Nudím se! Tohle nemůže vydržet! A ta dobrá kněžna, která říkala: že jsem dobře udělala, když jsem vás pozvala, abyste přišla. Musíte se trochu vzpamatovat, i kvůli svému umění. V samotě člověk zmrzoutí.
Komu to říkala, velký Bože!
Vyváznu z toho tím, že zavřu oči, zaťnu pěsti a na minutu přestanu dýchat, to zabrání slzám.
Přece jen jsem napsala Bashkirtseffovi otci:
Vroucně vám blahopřeji, že jste za tři roky udělal ze svého syna nejhrubšího chlapa na světě. Vaše úsilí je korunováno úspěchem a od Poltavy až po Gavronzi nikdy nevykvete dokonalejší hrubián a křupan.
Marie Bashkirtseffová….