Neděle, 16. března 1879

Coco, zabit, přejet vozem před domem.
Když jsem ho zavolala k jídlu, řekli mi to. Po zármutku, který mi způsobila ta ztráta prvního Pincia, nahrazeného nynější Pincií, mi tenhle připadá méně… ale máte-li psa narozeného doma, mladého, hloupého, hravého, ošklivého, hodného, milého, který vám přiběhne skočit kolem krku a dívá se na vás dvěma úzkostnýma a nevědomýma očima jako děti, pochopíte, že ztráta toho mého mě bolí.
Kam jdou duše psů? Ta ubohá malá bytost dlouhá, bílá, oškubaná, neboť měla víc srsti na zadku než na plecích, jedno ohromné ucho stále vztyčené a druhé klopené; zkrátka mám desetkrát raději takhle ošklivého psa než ta příšerná zvířata, za která se platí draho.
Podobal se zvířeti z Apokalypsy nebo netvorovi vytesanému na střechách Notre-Dame.
Přejděme k veselejším věcem. Šly jsme strávit hodinku u Gaviniových uprostřed houfu bonapartistů.
Chevreau, Menge de Louanne, Randouin se svou ženou. Vikomt Pernety a Madame Sarlandeová. Ti bonapartisté, napůl rozšmajdaní, napůl elegantní, jaksi neznámo jak připomínají Dumasovy mušketýry.
Pan Pavon z velvyslanectví Chile, Argentiny, Kakaa nebo Zanzibaru nás přišel celou hodinu umořovat.
Pincia jako by si nevšimla, že jí zabili syna, je pravda, že čeká nový vrh. Budou se všichni jmenovat Coco nebo Vlčí mák. Myslím, že se říká, že psi nemají duši.
A pročpak?