Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 10. března 1879

Přišla jsem pět minut před časem a pracovala jsem usilovně… ne příliš, musela jsem si vynahradit těch čtrnáct dní strávených venku. Lituji, že jste tam nemohli být. Byla jsem zábavná, „úžasná", jak by řekl kapitán Blanc, ale ne, „úžasná" znamená vulgární.
Se smíchem jsem řekla nepříjemné věci všem, které byly schopny pochopit narážky, a pak odpovědi, přerušení, slovíčka, zkrátka jsem rozzlobená víc než kdy jindy, že jsem odsouzena k bezvýznamnosti ženské dráhy… v ateliéru to ještě projde, ale jinde., ostatně kde jinde si mám podle vás hrát na řečníka? A v ateliéru nejsme zrovna ti nejjemnější, pokud jde o vkus, a tak se budou srdečně smát, když jedna z nich, která mě několikrát požádá, abych dala modelu zaujmout přesně tutéž pózu, dostane ode mě odpověď: Ale prosím vás, copak myslíte, že jsem jeho matka! Anebo budou nadšené, když jedna z nich, hledajíc špunt, zeptá se: co se stalo s mým špuntem; já vážně odpovím, že nejzašpuntovanější je ona… Chápete, je to ponižující. Jsou to klukoviny, které musí být běžné u žáků mužů a které u nás chybějí, protože je tu spousta starých panen a cizinek.
Musím vám přiznat, že ačkoli je to možná obyčejné, zbožňuji pravou taškařici a mystifikace.
Jsem mladá, až mi bude třicet let, až budu usazený muž… přísahám vám, že jsem byla v dobré víře až po to druhé, kdežto zbytek jsem si myslela jen na chvíli. Zaplatila jsem Julianovi a povídali jsme si o spoustě věcí.
Viděla jsem Schaeppiovou, která se vrátila ze Švýcarska a trápí se, že nemá peníze, aby mohla chodit pracovat. Přísahám vám, že podaří-li se mi sehnat tři sta franků, zaplatím jí půlroční předplatné.
Slečna Collignonová přišla. Je tak hloupá! Ostýchá se před námi, dělá okolky. Bratr ji přišel vyzvednout a já byla schválně velmi milá. Vím, že jsou ve finanční tísni, právě proto se slečna bojí chodit příliš často. Když má člověk 50 000 franků renty, půjde k přátelům na večeři každý den, ale když je chudý, bude z toho mít strach. Pro přátele je to totéž, ale je to ten zatracený pocit ohleduplnosti, kvůli němuž si člověk myslí, že si myslí… rozumíte mi. Nevadí, kdyby člověk té osobě prokázal dobro… nemyslím, že je schopna vděku, ostatně by mi to bylo úplně jedno. Kdybych to udělala, bylo by to pro mě… mám raději nevděk, ten nedojímá a člověk si může utahovat z toho ničemy, kterého si zavázal a který se tváří, že vám vzdoruje. Mám ráda lidi, kteří dobrodiní necítí, netíží je to, necítí k vám nenávist a vy se na ně můžete dívat, aniž je to uvádí do rozpaků.
Teď jsou tu bezpochyby vzácné výjimky, výjimky, které jsou o to půvabnější, ale protože jich jsou jen tři nebo osm procent, nepřišla jsem do styku s dost lidmi, abych na nějakou narazila.

Poznámky

Pozn. překl.: Slovní hříčka v originále: „bouchon" (špunt, zátka) a „bouchée" (zabedněná, hloupá) — Marie odpovídá, že nejzabedněnější (nejzašpuntovanější) je sama tazatelka. ↩