Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle, 9. března 1879

Víte, že psát je velká útěcha?
Jsou věci, které by vás zničily, kdybyste je neurčili k tomu, aby byly čteny, a tudíž „rozděleny donekonečna".
Víte také, že si nevzpomínám, že bych kdy získala sto franků bez dramatu? Pokaždé, když mám platit v ateliéru, musím snášet více méně bouřlivý dialog. Účty se platí, protože obchodníkům nemá člověk co namítnout, ale když žádám hotové peníze… Ty dámy jsou k popukání, často mě pobízejí, ať koupím docela zbytečný klobouk, nebo mě povzbuzují k „mistrovskému dílu", jako byla má poslední cesta, a když žádám 300 franků na zaplacení toho, co dlužím Julianovi za tři měsíce ateliéru, dělají spoustu potíží, jako by se té platbě dalo vyhnout.
Víte také, že je to ďábelsky úmorný život!
Goldsmid s manželkou se sem přišli na hodinu zdržet. Pokud jde o ostatní, nikomu jsme nedaly vědět, že jsme zpátky a přijímáme. Nešla jsem za Berthe, protože je u své matky a její matka už nikdy nepřišla od toho pěkného sňatku.
Mám radost, že shledávám, že muž jako Dumas dbá na kvalitu papíru, inkoustu, per. Protože pokaždé, když mi nějaká maličkost brání v práci, říkám si, že je to lenost a že velcí malíři neměli vrtochy… Počkejte., chápu, že náhle inspirovaný Raffael nakreslí na dno sudu svou Madonu della Sedia, ale přece jen věřím, že tentýž Raffael, aby tentýž obraz namaloval a dokončil, sáhl po všech svých oblíbených nástrojích a že kdyby ho nutili zaujmout místo proti jeho vůli, byl by podrážděný, jako jsem podrážděná já, pouhá smrtelnice, v ateliéru Julian.
A teď., velmi bych chtěla udělat z toho knihu, protože tahle je tak dlouhá, že ji nikdo nebude moci přečíst.
Nechápete, že před třemi sty franky mě mrzí chodit do ateliéru, aniž bych je zaplatila?
Naštěstí je zítra zaplatím. Nechápete také, že když mám skicáky pomíchané s knihami a hadry a prkny, která pokládá truhlář, mám pramálo chuti dělat skici?
Zkrátka co mi na tom záleží! Jděte k čertu.