Neděle, 9. března 1879

Víte, že psát je velká útěcha?
Jsou věci, které by vás zničily, kdybyste je neurčili k tomu, aby byly čteny, a tudíž „rozděleny donekonečna“.
Víte také, že si nevzpomínám, že bych kdy získala sto franků bez dramatu? Pokaždé, když mám platit v ateliéru, musím snášet více či méně bouřlivý dialog. Účty se platí, protože obchodníkům nemá člověk co namítnout, ale když žádám hotové peníze… Ty dámy jsou k nezaplacení, často mě pobízejí, ať koupím docela zbytečný klobouk, nebo mě povzbuzují k „mistrovskému dílu“, jako byla má poslední cesta, a když žádám 300 franků na zaplacení toho, co dlužím Julianovi za tři měsíce ateliéru, dělají spoustu potíží, jako by se té platbě dalo vyhnout.
Víte také, že je to ďábelsky úmorný život!
Goldsmid s manželkou u nás pobyli hodinu. Pokud jde o ostatní, nikomu jsme nedaly vědět, že jsme zpátky a přijímáme. Nešla jsem za Berthe, protože je u své matky a její matka k nám od toho pěkného sňatku ani jednou nepřišla.
Jsem ráda, když zjišťuji, že muž jako Dumas dbá na kvalitu papíru, inkoustu, per. Protože pokaždé, když mi nějaká maličkost brání v práci, říkám si, že je to lenost a že velcí malíři neměli vrtochy… Počkejte, chápu, že náhle inspirovaný Raffael nakreslí na dno sudu svou Madonu della Sedia, ale přece jen věřím, že tentýž Raffael, aby tentýž obraz namaloval a dokončil, sáhl po všech svých oblíbených nástrojích a že kdyby ho nutili zaujmout místo proti jeho vůli, byl by podrážděný, jako jsem podrážděná já, pouhá smrtelnice, v ateliéru Julian.
A teď… ráda bych z toho udělala knihu, protože tenhle deník je tak dlouhý, že ho nikdo nebude moci přečíst.
Nechápete, že když dlužím tři sta franků, je mi nepříjemné chodit do ateliéru, aniž bych je zaplatila?
Naštěstí je zítra zaplatím. Nechápete také, že když mám skicáky pomíchané s knihami a hadry a prkny, která pokládá truhlář, mám pramálo chuti dělat skici?
Zkrátka co mi na tom záleží! Jděte k čertu.