Čtvrtek, 6. března 1879

Inu, dělám zátiší. Ale ty včerejší myšlenky. Vzpomínám si na Marcuardův dopis, kde mi psal: Máme tu letošní zimu jednu polskou dívku, která tady dělá počasí, slečnu Tanskou, věnuje se sochařství.
Na konci zimy se ta slečna provdala. Je to jasné a přehledné, ta příhoda. Chodila samozřejmě do společnosti. Jet do Florencie, věnovat se sochařství a vdát se, to už je jiná!; aspoň se to nevleče. Co kdybych jela do Florencie? Nebylo by to ani tak proto, abych se vdala, jako spíš proto, abych se stýkala se společností, mám dojem, že by nám ve Florencii bylo dobře.
Inu, tak je to, příští zimu tam pojedeme strávit dva měsíce.
Teď se z toho stala nemoc, ta společnost; dva měsíce a stačilo by to; vrátila bych se sem pracovat… na čem? Přemýšlím, jako by malba neexistovala, a nedokážu pochopit, co to je sláva… Ostatně proč se trápit, když je spousta lidí, kteří mají všechno, které všichni zbožňují a po kterých se nežádá ani talent, ani vzdělání.