Neděle 2. / Pondělí, 3. března 1879

Odjela jsem včera v poledne. Bylo nádherné počasí a div jsem neuronila opravdové slzy, když jsem opouštěla tu rozkošnou a nesrovnatelnou zem. Z okna jsem viděla zahradu, promenádu des Anglais, pařížskou eleganci. Z chodby jsem viděla rue de France s jejími starými italskými chatrčemi a uličkami s tak malebnými světly a stíny.
A všichni ti lidé, kteří mě znají: to je slečna Marie, říkají, když jdu kolem. Sousedka odnaproti mi přivedla mou kmotřenku Alexandrine, té malé je osmnáct měsíců. To datum vysvětluje jméno? Ten ničema Alexandre mi nezanechal ani za dva groše poezie. Jakkoli mi lidé z Nice působili utrpení, stejně tak zbožňuji jeho domy a jeho ulice. Je to přece jen má vlast. Ale jsem odsouzena odcházet odevšad. Teď bych chtěla opustit Paříž, mysl mám pomatenou a cítím se ztracená. Už nic nečekám; už v nic nedoufám. Jsem smířená zoufalkyně. Přemýšlím, přemýšlím, hledám, a když nic nenacházím, vydechnu jeden z těch povzdechů, po nichž je mi ještě tísnivěji než předtím… No tak, co byste na mém místě dělali vy?
Ani nejmenší záblesk! A pak… je to ošklivé a nepříjemné říkat, ale mládí, během něhož dívka tančí a baví se, pro mě minulo. Je mi dvacet. Od osmnácti do dvaceti, dva roky. A co je hrozné, je to, že se každý večer vracím k téhle knize a každý večer se nic nezměnilo, jen že je o den víc. A tak, abych potlačila slzy, dýchám jako herečky, které předstírají velké pohnutí, a pak je to absurdní a srdcervoucí.
Teď, když jsem v té nelítostné Paříži, mám pocit, že jsem se na moře nedívala dost, chtěla bych je znovu vidět.
Víte, tu ubohou Bagatelle, přejetou ve Spa a tak zázračně uzdravenou, jsem si přivezla s sebou. Bylo by nelítostné nechat ji tam samotnou.
Nikdy si nepředstavíte dobrotu, věrnost a oddanost toho zvířete. Neopouští mě a stále se uvelebuje pod mou židlí a schovává se s tak pokorným a tak prosebným výrazem, když teta přijde chránit koberce.
Jak je nenávidím, ty, kdo mi způsobili tenhle život!!