Čtvrtek, 27. února 1879

V London House Paul viděl Des Perrièrese a hraběte Scottiho, kteří mu poradili, ať napíše dopis. Neboť věc se má takto. Kdyby se nic nedělo a my odjeli, Eristoff by měl záminku tvrdit, že ho Paul urazil a pak vzal nohy na ramena. Paul si tedy vymyslel, že za ním pošle někoho, kdo mu vyřídí, že bydlí v Hôtelu du Parc a že zůstane v Nice do soboty. Tito pánové ten nápad neschválili a rozhodli se pro dopis, který zní takto a který je, běda! ode mě.
Pane, hledal jsem vás již nějakou dobu, abych od vás žádal zadostiučinění za hanebnost, které jste se dopustil, když jste ukradl dopis, který jsem napsal, a vyložil jej odporným způsobem. Přijel jsem letos v lednu do Nice s jediným cílem, setkat se s vámi, ale toho štěstí se mi nedostalo, tak pečlivě jste se skrýval. Teprve minulé úterý jsem díky dominu měl to potěšení přiblížit se k vám, a sňav masku uprostřed tribuny prefektury, urážel jsem vás po čtvrt hodiny. Zdá se, pane, že se ještě nepovažujete za dostatečně uraženého; mám tedy tu čest vám vysvětlit, že jsem vám svými slovy dal morální políček.
Doufám, pane, že mě nepřivedete do kruté nutnosti dát vám políček hmatatelnější. Nebudu před vámi tajit, že mám největší odpor k násilnostem, na které jediné se však zdáte být citlivý.
Budu čekat do zítřejších deseti hodin.
Na tento dopis Eristoff odpověděl, že uvědomí policii.
Co tomu říkáte?
Šli jsme tedy, Paul a já, k ústřednímu komisaři; já zůstala ve fiakru, Paul šel dovnitř a ten pán slíbil, že nás upozorní, kdyby se něco dělo.
Já se bojím jedné věci, bojím se, že se Tutcheffovi chytí vzpomínek na pana Georgese, budou chtít Paula vylíčit jako pokračovatele toho prokletého člověka a vymyslí si, že chce dát políček nebo zbít ženu, jako to udělal ten ohavný Georges s Tolstoy.
Máma není dobře, Gautier nepřijde. Jedeme tedy s Dinou a Paulem, jede i Dourassoff. Druhý večer s Patti. „Faust“. Nuže… obdivovala jsem, ale necítila jsem ani potěšení, ani dojetí. Paul se stavěl do role hrdiny, nic netušícího a nepředvídajícího, jak to ti zbabělci obrátí. Já byla elegantní, ale unavená a ošklivá.
Marcuard přišel do lóže, pak Barnola. Lewin, který byl u Marcuarda (vedle nás), na mě promluvil, musela jsem mu tudíž odpovědět. Při odchodu jsem znovu trpěla pohledem na všechny ty lidi, kteří se znají, kteří jsou veselí a klidní.