❦
Čtvrtek, 30. ledna 1879
Jeudi, 30 janvier 1879
Dnes večer při večeři jsme mluvili o tom, že budeme přijímat hosty, stýkat se se společností… Paul mě nabádá, abych se vdala, a já mu odpovídám, že mé matky čekají, až mi nějaká nehoda, stejně malebná jako nečekaná, přihraje knížete, načež má teta vážně a s naprostou upřímností a přesvědčením odpovídá, že to je ta nejmožnější věc na světě. Z toho si můžete udělat obrázek. Líčila jsem mu jejich směšné naděje, karikovaně; a ona odpověděla doopravdy. Ony tomu věří, očekávají to, a hrozné je, že s tím počítají a nemyslí si, že je třeba pomýšlet na něco jiného nebo vůbec něco dělat.
Ce soir à dîner nous parlions de recevoir, de voir du monde... Paul m’engage à me marier et je lui réponds que mes mères attendent qu’un accident aussi pittoresque qu’imprévu me fasse trouver un prince, ce à quoi ma tante répond sérieusement et avec une bonne foi, une conviction parfaites que c’est la chose du monde la plus possible. Cela vous donne la mesure. Je lui racontais leurs ridicules espérances, en charge; et elle a répondu pour de bon. Elles y croient, elles s’y attendent et ce qui est affreux c’est qu’elles y comptent et ne trouvent pas qu’il y ait besoin de songer à autre chose ou de faire quoi que ce soit.
„Tedy,“ povídám, „můj fiakr se splaší a na bulvárech narazí do kočáru, vystoupí z něj muž, zachrání mě nebo mě odveze do Café Riche; kníže propadne zbožné lásce k mé znavené tváři, k mému žabó zamazanému od barev, k mým černým prstům, a tady máme manžela!“ A odpovídají mi, že se to klidně může stát, ba co víc: vidouce se tak dokonale prohlédnuté, věří těm snům jen tím víc!
Ainsi, dis-je, mon fiacre s’emporte et accroche une voiture sur les boulevards, un homme en sort, me sauve, ou me transporte au Café Rche; le prince tombe en adoration devant ma figure fatiguée, mon jabot sali de peinture, mes doigts noirs et voilà le mari ! Et on me répond que cela peut bien arriver, bien plus: se voyant si bien devinée on ne croit que plus à ces rêves !
Když pomyslím na šaty, na salony, na koně, na Umění… zkrátka na život, stane se mi… že vydechnu jedním z těch povzdechů, které by, kdyby se zhmotnila všechna ta bolest, netrpělivost, vztek a odevzdanost, jež v sobě nesou…, zvedaly skály a bořily pevnosti.
Quand je pense aux robes, aux salons, aux chevaux, aux Arts... à la vie enfin, il m’arrive... de pousser un de ses soupirs qui si on matérialisait tout ce qu’ils contiennent de douleurs, d’impatiences, de rages et résignations... soulèveraient des rochers et briseraient des forteresses.
Víte, kolik mi je let? Dvacet, řeknete, věříte tomu, i já jsem tomu věřila.
Vous savez l’âge que j’ai ? Vingt ans direz-vous, vous le croyez, moi aussi je l’ai cru.
Je mi dobrých pětatřicet, přátelé, a říkám-li pětatřicet, jsem ještě shovívavá.
J’ai bien trente-cinq ans mes amis et en disant trente-cinq ans je suis bonne.