Pátek, 17. ledna 1879

Kdyby mi bylo šestnáct, byla bych nejšťastnější ženou na světě.
Dnes večer přišel Robert-Fleury a teď už mohou zlé jazyky zmlknout.
„Tak co, máme tu cenu?“
„Ano, pane.“
„Tak je to správně. A víte, že jste si ji plně zasloužila.“
„Ach! Pane, mám radost, že to říkáte.“
„Ano, plně zasloužená nejen za tu soutěžní hlavu, ale zasloužíte si ji i za svou práci jako celek. Udělala jste ohromné pokroky a jsem velice rád, že to takhle dopadlo a že máte tu medaili. Plně jste si ji zasloužila.“
Byla jsem rudá a neobratná, když jsem poslouchala, a to mi dokonce zkalilo potěšení z toho, co jsem slyšela.
Ale byla u toho teta a třásla se víc než já.
„Slečna Breslau udělala pěknou ohavnost,“ řekl při odchodu Amélii.
„Bylo to tak těžké, pane!“
„Ale jděte, ona prostě už nepracuje, objeví se jednou za čas, a když ji nezahrnou komplimenty až sem, odejde a zmizí na celé týdny. A přece dělala studie, které…“
„Ta hlava byla tak těžká, pane,“ skočila mu do řeči Amélie, která by obhajovala i ďábla, jen aby mohla obvinit soutěže.
„Ona nepracuje.“
„Dělá něco doma…“
„Udělala by lépe, kdyby odevzdala pořádnou soutěžní práci;“
Ten ubohý muž je dotčen, a to před Lefebvrem a Boulangerem.