Čtvrtek, 16. ledna 1879

Až na pár výjimek nejsou večerní žačky tytéž co přes den. Hodně mi blahopřály. Byla to přece jen pěkná chvíle… pojďte si pro svou medaili.
Onehdy večer u Mouzayových jsem spustila Cassagnaca a vážným, mírným tónem jsem řekla, ukazujíc tu medaili: „To představuje mnoho odvahy, madam!“ A vskutku to představuje dvanáct měsíců práce.
Vedle strachu, který jsem zažila po svém scaligerovském a královském setkání v Neapoli (pro čtenáře „Pays“: s italským králem), nejprudším dojmem mého života je ten, který ve mně dnes vyvolala četba L’Homme-femme. Obdiv, jejž jsem k Dumasovi chovala, mě na okamžik přiměl uvěřit v lásku, ve vášeň, v poblouznění k tomuto téměř pětapadesátiletému muži, kterého jsem nikdy neviděla. Pochopila jsem Bettinu a Goetha.

Poznámky

Pozn. překl.: doslova „Muž-žena“ (spis Alexandra Dumase syna). ↩