❦
Čtvrtek, 2. ledna 1879
Jeudi, 2 janvier 1879
Závidím svobodu procházet se sám, přicházet a odcházet, sednout si na lavičky v zahradách Tuilerií a hlavně Lucemburské zahrady, zastavovat se u uměleckých výkladů, vcházet do kostelů, do muzeí, procházet se večer starými ulicemi – to je to, co závidím, a to je ta svoboda, bez níž se člověk nemůže stát velkým umělcem. Myslíte, že člověk něco má z toho, co vidí, když je pořád v doprovodu, nebo když musí, chce-li jít do Louvru, čekat na svůj kočár, na svou společnici nebo na rodinu?
Ce que j’envie c’est la liberté de se promener tout seul, d’aller, de venir, de s’asseoir sur les bancs des jardins des Tuileries et surtout du Luxembourg, de s’arrêter aux vitrines artistiques, d’entrer dans les églises, les musées, de se promener lé soir dans les vieilles rues, voilà ce que j’envie et voilà la liberté sans laquelle on ne pas devenir un grand artiste. Vous croyez qu’on profite de ce qu’on voit quand on est accompagnée ou quand pour aller au Louvre, il faut attendre sa voiture, sa demoiselle de compagnie ou sa famille ?
Ach, do čerta! To jsou chvíle, kdy zuřím, že jsem žena. Já si poradím. Prosté měšťanské šaty a paruka, udělám se tak ošklivou, že budu volná jako muž. To je ta svoboda, která mi chybí a bez níž člověk nemůže vážně dospět k tomu, aby něčím byl.
Ah ! cré nom d’un chien. Voilà quand je rage d’être femme. Je vais m’arranger. Des habits bourgeois et une perruque, je me ferai si laide que je serai libre comme un homme. Voilà la liberté qui me manque et sans laquelle on ne peut pas arriver sérieusement à être quelque chose.
Myšlenka je spoutaná tímhle hloupým a protivným omezováním. I když se přestrojím, i když se zošklivím, jsem svobodná jen napůl, a žena, která se sama potuluje, jedná neprozřetelně. A co teprve v Itálii, v Římě! Jezdit se dívat na zříceniny v landauru?!
La pensée est enchaînée par suite de cette gêne stupide et énervante. Même en me déguisant, en m’enlaidissant, je ne suis qu’à moitié libre et une femme qui rode est une imprudence. Et en Italie, et à Rome ! Aller en landau voir des ruines ?!
„Kam jdeš, Marie?“
- Ou vas-tu Marie ?
„Ale podívat se na Koloseum.“
- Mais voir le Colisée.
„Vždyť už jsi ho viděla!“
- Mais tu l’as déjà vu !
„Pojďme raději do divadla nebo na promenádu, bude tam spousta lidí.“
- Allons au théâtre ou à la promenade, il y aura foule.
A to stačí, aby křídla poklesla.
Et cela suffit pour que les ailes tombent.
To je jeden z velkých důvodů, proč nejsou žádné umělkyně. Ach, zabedněná nevědomosti, ó barbarská rutino. Škoda slov!
C’est une des grandes raisons pour lesquelles il n’y a pas d’artistes femmes. Oh ! crasse ignorance, ô sauvage routine. Ce n’est pas la peine de parler !
I kdyby člověk mluvil rozumně, byl by vydán napospas těm obehraným a starým posměškům, jimiž se zahrnují apoštolové ženské věci. Ostatně myslím, že ti, kdo se smějí, mají pravdu. Ženy budou vždycky jen ženami! A přece… kdyby se vychovávaly stejně [jako muži], nerovnost, nad kterou naříkám, by zmizela a zůstala by jen ta, která je dána samou přírodou. Nuže, ať říkám co říkám, je třeba křičet a dělat ze sebe směšného (tu starost přenechám jiným), aby se té rovnosti za sto let dosáhlo.
Quand même on dirait des choses sensées on serait sous le coup de ces moqueries communes et anciennes dont on accable les apôtres des femmes. D’ailleurs je crois qu’on a raison de rire. Les femmes ne seront jamais que des femmes ! Mais pourtant... si on les élevait de la même manière, [que les hommes] l’inégalité que je déplore serait nulle et il ne resterait que celle qui est inhérente à la nature même. Eh bien quoi que je dise, il faut crier et se rendre ridicule (je laisserai ce soin à d’autres) pour obtenir cette égalité dans cent ans.
Já se tu rovnost pokusím společnosti dát tím, že jí ukážu ženu, která se stane něčím navzdory všem nevýhodám, jimiž ji společnost zahrnuje.
Moi je tâcherai de la donner la société en lui montrant une femme qui sera devenue quelque chose malgré tous les désavantages dont la comble la société.