Čtvrtek, 2. ledna 1879

Závidím svobodu procházet se sám, přicházet a odcházet, sednout si na lavičky v zahradách Tuilerií a hlavně Lucemburské zahrady, zastavovat se u uměleckých výkladů, vcházet do kostelů, do muzeí, procházet se večer starými ulicemi – to je to, co závidím, a to je ta svoboda, bez níž se člověk nemůže stát velkým umělcem. Myslíte, že člověk něco má z toho, co vidí, když je pořád v doprovodu, nebo když musí, chce-li jít do Louvru, čekat na svůj kočár, na svou společnici nebo na rodinu?
Ach, do čerta! To jsou chvíle, kdy zuřím, že jsem žena. Já si poradím. Prosté měšťanské šaty a paruka, udělám se tak ošklivou, že budu volná jako muž. To je ta svoboda, která mi chybí a bez níž člověk nemůže vážně dospět k tomu, aby něčím byl.
Myšlenka je spoutaná tímhle hloupým a protivným omezováním. I když se přestrojím, i když se zošklivím, jsem svobodná jen napůl, a žena, která se sama potuluje, jedná neprozřetelně. A co teprve v Itálii, v Římě! Jezdit se dívat na zříceniny v landauru?!
„Kam jdeš, Marie?“
„Ale podívat se na Koloseum.“
„Vždyť už jsi ho viděla!“
„Pojďme raději do divadla nebo na promenádu, bude tam spousta lidí.“
A to stačí, aby křídla poklesla.
To je jeden z velkých důvodů, proč nejsou žádné umělkyně. Ach, zabedněná nevědomosti, ó barbarská rutino. Škoda slov!
I kdyby člověk mluvil rozumně, byl by vydán napospas těm obehraným a starým posměškům, jimiž se zahrnují apoštolové ženské věci. Ostatně myslím, že ti, kdo se smějí, mají pravdu. Ženy budou vždycky jen ženami! A přece… kdyby se vychovávaly stejně [jako muži], nerovnost, nad kterou naříkám, by zmizela a zůstala by jen ta, která je dána samou přírodou. Nuže, ať říkám co říkám, je třeba křičet a dělat ze sebe směšného (tu starost přenechám jiným), aby se té rovnosti za sto let dosáhlo.
Já se tu rovnost pokusím společnosti dát tím, že jí ukážu ženu, která se stane něčím navzdory všem nevýhodám, jimiž ji společnost zahrnuje.