Sobota, 14. prosince 1878

Málokdy jsem byla smutnější než v těchto dvou dnech… Poslední dobou málo pracuji a domácí život je tu nesnesitelný.
Nejkrutější nepřítel by mě nedokázal očernit víc, než to dělají mé matky. Rozhořčeně jim odpovídám a vypadá to, jako bych měla všechnu vinu. Jsou nedůsledné, zahálčivé, svárlivé! Jsem podrážděná, rozzlobená, zestárlá těmi drobnými trápeními, která na mě doléhají každou chvíli.
Narodila jsem se uprostřed toho všeho, a čím déle to trvá, tím víc tím trpím. Byla by mi milejší jednou provždy pořádná bouře než všechny ty drobné nedůslednosti, netaktnosti, hlouposti, které mě nutí vyletět z kůže, plakat, umírat.
Dnes večer jsem byla s Gaviniovými v Ambigu na Princesse Borowska. Ta hodná Madame Gaviniová, jaká prázdná, zábavná a vždy veselá žena. Jedním slovem vám ji vystihnu: nikdy neposlouchá hudbu a nikdy žádnou neprovozuje. Ale je ke mně tak dobrá; dnes večer jsem ji přistihla, jak s mateřským potěšením obdivuje mé ucho a mou tvář.
Zdálo se mi, že Cassagnacova žena měla paže pokryté černými chlupy a že si (úplně nahá) upravovala turnýru z žíní vepředu i vzadu, takže jí to dělalo jakousi sukni. Pak si nasadila turban z černého sametu a vypadala nesmírně krásně.
Ta mrcha, jak jen musela mžikat víčky, když si myslela, že tu řeč, kterou jste právě přečetli, pronášejí o ní. Takováhle slova, a pro tu husu.
Když už mluvím o snech, Robert Mitchell byl velmi nemocný.
Je velká zima, sníh padá už tři dny; celá Paříž je bílá, je mi velká zima, jsem ospalá, smutná a bouřím se proti hlouposti osudu. Jedinou bytost, která byla stvořena pro mě, dostala nějaká nula, nějaká slečna Acardová, zkrátka jiná!
Tahle hanebnost je korunou mých strastí. Teď je načase, aby nastal věk blahobytu… Nevěřím tomu, ale přesto nechci umřít.

Poznámky

Pozn. překl.: doslova „Princezna Borowská“. ↩