Pondělí, 18. listopadu 1878

Je jedna hodina po půlnoci. Robert-Fleury byl v ateliéru; potom jsem se zastavila u Mouzayové, abych jí dala přečíst ten článek a popovídala si s její dcerou, což mi vždycky dělá radost. Tímto jí vzdávám chválu.
Stará paní mi řekla pár tvrdých pravd; sama vím, že ze sebe dělám blázna, že to je dobré jen jednou nebo dvakrát, že nikdy nebudu mít salon, budu-li takto pokračovat, a že jsem s tím Cassagnacem nedělala nic než bláznovství, pro mě kompromitující, škodlivé a hloupé, a že mě nechal plavat, když ho to přestalo bavit.
Já jsem ji pořád ujišťovala, že jsem se Cassagnacovi vždycky smála a že kdyby se to mělo opakovat, udělala bych to znovu, a že mě jeho sňatek ovšem velice mrzí, ale jen proto, že nás to připravuje o naše eskapády, a nejvíc mi chybí Cassagnac, jak se vrací z kuchyně s čajovou konvicí horké vody.
Zkrátka, zůstala jsem tam do jedné a vrátila jsem se domů v náladě… zábavné, i když smutné. Má pravdu, říkala jsem si, byla jsem do něj bláznivě zamilovaná, byl by se mnou udělal, co by chtěl. Jakže! Bylo tu všechno a teď už není nic. Nic mě nezajímá, nic nestojí za to, aby se u toho člověk zastavil. Ten muž byl vším, bez něj není nic. Nemá smysl si nic namlouvat, ať se člověk dívá z kterékoli strany, je to pravda. Prázdnota a pustina. Je to ta bytost, kterou si vzal, co… vždyť to prý ani není žena. Jak ji či jej nazvat?
Nelze říkat jeho žena nebo slečna Acardová… budeme říkat prostě Acard. Prázdnota a pustina. Kdo to pocítil, ten mi rozumí.
Vracím se tedy v poetické náladě a zjišťuji, že teta odešla mě hledat, přestože jsem dala vědět, kam jdu.
Tu hloupost si lze vysvětlit jen tupostí, která je ovládá čím dál víc. Jedna je nemocná, ale ta druhá?!
Nemohu vám říci, jak mě to rozzuřilo; jakmile se citlivá teta vrátí, budu po ní žádat vysvětlení toho bláznovství, které nemá nejmenší důvod.
Strávíte hodinku dvě u přítelkyň, klidně si popovídáte, vracíte se s myšlenkami na lásku a na spoustu věcí toho druhu – a najdete hloupě rozrušené obličeje, udivené výrazy.
Na okamžik jsem si myslela, že se vrátil pan Georges, ale kdepak.
Když jsem tu velkou záležitost pochopila, přestala jsem ji chápat úplně, a právě ta nesmyslnost mě přivedla do takového vzteku! Už nějakou dobu mě dráždí drobnosti, které nemají žádné opodstatnění. Obtěžují mě, když bdím o hodinu déle, jako bych byla dítě, nebo mě umořují, abych se šla projít do Lesa, a když vycházím, abych byla dobře zachumlaná. Jsou rodiny, kde by to bylo docela prosté, ale u nás!!! Zkrátka! Kvůli všem těm nahromaděným drobnostem jsem se vzbouřila proti tomuto útoku na svou svobodu, kterou koneckonců opravdu nezneužívám. Je to všechno tak hloupé, když se na to pomyslí s chladnou hlavou… ale hlouposti mě přivádějí k nepříčetnosti. A pak mi zkazily večer; vracela jsem se domů myšlenkami úplně daleko od jejich všedních trivialit.
A máma, která se dala do křiku hned při mých prvních slovech, celkem velmi umírněných a vůbec ne k ní mířených, a Dina, která je z toho věčného ošetřování nemocných taky hloupá a začne se do toho plést. Ach, vidíte, ty ctnostné, prosebné, tragické výrazy, to je odporné! Ty ženy jsou doslova otupělé svou osamělostí, letošními zimními úmrtími, nemocemi; ale myslíte, že to zdravý člověk může snést!! Když vidím ty krásné věci, říkám si: jestli neuděláš něco rázného, sežerou ti život těmi nevinnými a dobře míněnými drobnými šťouchanci. A tak jsem šla u tety rozbít umyvadlo; rozzuřila se; nato křik, velké hádky, kletby, vzájemná prohlášení nenávisti a opovržení.
Konečně odchod. V noci se tomu stavím na odpor. Přichází máma a smířlivá Dina, křik, slzy, dělají, že se bojí, že je zbiju nebo zabiju.
Jsou čtyři hodiny, a když si člověk pomyslí, kvůli čemu byl všechen ten povyk, myslí si, že se mu to zdá.
Jsem tak nešťastná, že bych bez těch domácích pletich ještě mohla žít, aniž bych si příliš stěžovala. Smířila jsem se s tou ubohou existencí, a když to Bůh vidí, sesílá mi trápení, která mi ji činí nenávistnou, neboť Bůh chce, abych se trápila, a jestli se z únavy s těmi nepříjemnostmi smířím, jistě mi sešle jiné!
Prázdnota a Pustina.