Sobota, 16. listopadu 1878

Včera jsme šly navštívit Madame Gaviniovou, která mi den předtím poslala bonbony.
A dnes byl Robert-Fleury s Breslau velmi spokojený a vybídl ji, aby něco připravila pro Salon, dodávaje, že bude přijata – on se za to zaručuje. Já jsem měla tento týden vedle sebe starou Granvoinnetovou, pohromu ateliéru, hodnou ženskou, ale bláznici, která člověku leze na nervy!
V kresbě jsem se Breslau vyrovnala; co má navíc, je praxe; teď si musím dát tolik a tolik měsíců, abych malovala jako ona, neboť nedokážu-li to, nejsem nic mimořádného. Jenže během těch sedmi nebo deseti měsíců, které si dávám, se ona nezastaví… budu tedy muset běžet tak, abych během sedmi nebo deseti měsíců, kdy poběžíme spolu, dohnala těch osmnáct měsíců, které už uplynuly. To se mi zdá velmi nepravděpodobné, velmi neobyčejné… Nuže, jak Bůh dá.
Vidíte, musí to být; vracím se z Versailles, kde jsem byla s mámou a Dinou a s Gavinim; jsem v politice až po krk, je to hloupé, ale je to tak; čtu republikány, kteří mě uklidňují tím, že Cassagnaca pomlouvají, čtu i reakcionáře, kteří mě dráždí tím, že ho velebí. Tady je „La Jeune Garde“, mizerný plátek, ve kterém šermuje skvělý kapitán Blanc; přečtěte si tu hloupost, protože se tam zasedání líčí velmi přesně.
A pak tu je číslo „Patriote Niçois“, které jsem si nechala poslat a ve kterém je dopis z Versailles, kvůli němuž prý Cassagnac podal žalobu. Je to ohavnost, ale ohavnost možná, vzhledem k zevnějšku té podivné Julie.
Dnes prošla volba v Pontivy. Hrabě de Mun je salonní řečník, šlechtic a voják, Bůh a král. Ostatně krásný muž, ale mluví trochu rychle! A jeho vlasy vypadají jako paruka. Čelo obrovské a doprostřed se do něj sbíhá jazyk nakrátko ostříhaných vlasů.
Nejprve jsem potkala zuřivého Bescherella, docela klidného (byly jsme samy, protože jsme zmeškaly první vlak), který nechtěl dát třetí lístek, „Pusťte ty dámy a chvíli počkejte, já vás usadím.“
Ačkoli se mnou jednal jako se stálou návštěvnicí, nepřijímám to a projdu dovnitř se dvěma lístky s tím, že mám tři. Stoupáme na příšernou galerii, přichází Gavini a usazuje nás do lóže předsedy Sněmovny, přesně na místo Cassagnacovy ženy.
Jaký hrozný výsměch osudu! Proč jsem žena! Nepatřičná, neužitečná a absurdní. Z Paula by byla tak rozkošná dívka a ze mě by byl slavný muž.
A bufet! Byla jsem v tom slavném poslaneckém bufetu a dívali se, jak tam vcházíme, závistivýma očima; kolikrát jsem já sama byla jako ti, kdo se teď dívali na mě!