Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota, 12. října 1878

Moje akademická kresba byla shledána velmi dobrou, velmi dobrou, velmi dobrou.
„Ach, vy jste dobře založená — a budete-li pracovat, uděláte, co budete chtít.“
Jsem přesycená pochvalami (říkám přesycená pro formu) — a že Robert-Fleury nelže, dokazuje to, že mi ze všech stran závidějí. Je to hloupé… ale mrzí mě to. Musí za tím něco být — říká-li mi takové věci pokaždé muž tak vážný a svědomitý jako Robert-Fleury. Co se týče Juliana — říká, že kdybych věděla vše, co se o mně říká, stouplo by mi to do hlavy.
„To by vás opojilo, slečno Marie,“ říká služebná.
Vždy se obávám, aby si ti, kdo mě budou číst, nemysleli, že mi lichotí, protože jsem bohatá. To nevadí — neplatím více než ostatní — a ostatní mají konexe, přátelství, příbuzenství s profesory. Ostatně až mě budete číst, nebude již pochyb o tom, jakou budu mít cenu. Ach — aspoň v tomhle musím být odškodněna!
Je dobré vidět úctu, které se vám dostává za vaši osobní zásluhu.
Robert-Fleury si začíná hrát na Carola — přichází, odchází (dostal velkou medaili na Světové výstavě), povídá po opravách, zapaluje cigaretu, vrhá se do křesla. To vše je mi jedno — vím, že mě zbožňuje jako žačku. Julian také. Onehdy mi Švédka poradila — Julian mě pak zavolal do své kanceláře a řekl, že se mám řídit svou přirozeností; že malba bude zpočátku slabá — ale budu to já — zatímco budete-li poslouchat ostatní, za nic již neručím.
Souhlasí, abych zkusila sochařství — a požádá Duboise, aby mi radil.
Poprvé v Paříži jsem se promenovala s potěšením. Byla jsem oblečena, učesána pořádně — dala jsem si na čas, nepospíchala jsem. Dina zůstala s mámou — dostala jsem čestné místo. Sedět zády ke koním je muka místo procházky. Každou sobotu to budu dělat takhle. Je tak hloupé jezdit do Bois jen tak ledajak. Dnes jsem byla zase sama sebou — měla jsem úspěch, všichni se na mě dívali. Smuteční šaty a plstěný klobouk s peřím. Elegantní, slušný a cudný celek. Alexandre má nejkrásnější koně a nejkrásnější kočár v Paříži. Je opravdu velmi elegantní.
Ohavný Blanc byl také tam — musela jsem ho pozdravit. A pak…
Ošklivě oblečen, roztržitý, skloněný —
pan Gautier se blíží;
Nicejec — ani ne svátečně oblečen — a přece by rád byl elegantní.
Ano, to je on — Pépino, z časů tří grácií. Vypadal opravdu šťastně, že nás vidí — pozdravili jsme se několikrát — a nechal svůj fiakr přijet blíž, aby se zeptal na naši adresu, právě když nás míjel Alexandre jedoucí se svými rozkošnými černými koňmi.
Kdybych byla někdo, vzala bych Pépina pod svá křídla a udělala z něj velkého muže — je mu sotva třiadvacet let a je neobyčejně inteligentní, inteligencí, z níž by bylo možno vytvořit jednoho z nejpozoruhodnějších duchů. Ale ubožák je úředníkem u Crédit de Nice a nemá zřejmě jiné ambice než se časem oženit se sto tisíci franky věna. To je smutné — neboť je také krásný. Velmi vysoký, štíhlý, ohebný — přirovnávaly jsme ho v Nice k palmě. Protože kreslím akademie, hádám tu jeho — rekonstruuji ho podle krku a rukou. Kulatý krk jako sloup, korunovaný hlavou antické velikosti — totiž malou pro nás, zvyklé vidět ošklivce s nejvýše šesti až sedmi délkami hlavy. Vsadím se, že Gautierova akademie má osm hlav jako antické sochy. Obrovské oči, hnědé, mírně překvapené, inteligentní a naivní.
Ústa právě dost velká, aby nebyla příliš malá — korunovaná třiadvacetiletým knírkem.
Matná kreolská pleť — a v celém výrazu tváře nádech téměř dětské nevinnosti — a přitom, co je udivující, výraz jemnosti a dokonce neobvyklé síly.
A pak v celé této bytosti je cosi veselého, nonšalantního, dobromyslného, jižanského.
A pohleďte, dobří lidé — tento chlapec, z nějž by bylo možno udělat zázrak — není ničím: malý Nicejec, příliš vysoký — a to je vše. Má tolik předpokladů stát se slavným mužem, jako já stát se velkým malířem.
Jaká škoda, že jsem začala tak pozdě! Jaká škoda, že on nikdy nezačne.
Ve třiceti by toto dítě mohlo být obdivuhodně krásné, kdyby začalo vést spořádaný — ani neříkám elegantní — život a kráčelo vstříc ambici. Je ještě příliš vysoký, příliš neurčitý — a později se stane nicejskou hrůzou. Je to k politování.
Zesnulého považuji za tak obdivuhodného, že jako kompliment Albertu Gautierovi řeknu, že fyzicky patří ke Cassagnacovu typu. Ale Zesnulému je pětatřicet let, je tlustý, ženatý… Přesto se stane, že se tuto zimu někde setkáme tváří v tvář. Nebude to zábavné.
Byl by Pépino výmluvný? Nebyl vychován s ohledem na to — a zřejmě nečetl ani Démosthena a Mirabeaua, ten malý ubožák. Nuže — to mě zachvacuje jako před rokem. Tehdy jsem byla celá divá unést a povznést malou Alexandrinu. Dnes mám chuť obrodit Alberta Gautiera a udělat z něj vše, čím já nemohu být sama. Když si stěžuji, že jsem žena, říkají mi, že ženy mohou mít obrovský vliv a vládnout inteligentním mužům. Ano — ale k tomu by bylo třeba vidět někoho, mluvit s někým — a nebýt odsouzena k matce, tetě, sestřenici, Mlle Oelsnitzové a procházce do Bois.
I kdybych dokonce byla génius — je to snad napsáno na bílé a růžové tváři dívky, která objíždí jezero v doprovodu své urozené rodiny? Kdybych měla jen 200 000 franků ročního důchodu — vidíte, že nežádám přemrštěně — neprosila bych nikoho o pomoc. Ale takto! Ach! Pro některé lidi je život krutý.
Chtěla bych být omezená — nic nechápat!
„Drahá, vaše mysl je rozvrácena špatnou četbou!“ — řeknete. Říkejte, říkejte dál. Všichni hlupáci říkají, že jsem bláznivá… a není snad šílenství mít ambice, nemístné talenty?
Stavím se hodně vysoko. Inu — tím hůř; uspěji-li, dají mi za pravdu — zůstanu-li neznámá, byla jsem malou samolibou blázničkou, výjimečnou, čímkoli se komu zlíbí. Budu první, kdo to uzná.
„Buďte hodnou dívkou, dobrou matkou rodiny!“ — říkáte mi. Tam ať váš obzor končí. Přesně tak — zblbněte. Jedním jsem — a nejsem-li tím, není to moje chyba; druhým budu, ať se stane cokoli — ale je mě příliš na to, aby mi to stačilo. A ostatně — vaše úvahy jsou mi lhostejné — nejsem jako ostatní — mám odvahu říci tuto větu, kterou má na jazyku téměř každý.
Ach, vidíte… Fontána di Trevi na terase hotelu na Champs-Élysées.
Odporná je ta bezmocnost! A ta zuřivost z toho, že si dobré rady zasluhuji, dokud neprokáži, že jsem něčeho schopna… Možná nejsem schopna ničeho — ale trpím.

Poznámky

Paul Dubois (1829–1905), francouzský sochař, od roku 1878 ředitel École des Beaux-Arts. ↩